Schultzeho chytlo blues je filmem pozoruhodným už jen pro to, kolik různých poloh dokáže spojit dohromady. Ze svérázného sociálního kvazidokumentu se v druhé polovině zlomí do téměř pohádkové polohy, od pevné usazenosti v jednom místě přejde v něco tak nezakotveného jako je cestování po řece. Umně balancuje mezi tragikou a komikou a všechno to sjednotí režijním stylem, který je zároveň minimalistický a maximálně vycizelovaný. Na režijní debut nebývale vyspělý počin. U nás jsme jej měli možnost vidět zatím jen na karlovarském festivalu v roce 2004 a o půl roku později na Dnech evropského filmu.

Schultze z názvu filmu je dobromyslný starý mládenec z vesnice v bývalém NDR. Pracuje jako horník, ale když jej - spolu s jeho přáteli Manfredem a Jürgenem - propustí do předčasného důchodu, zbude mu jen posedávání v hospodě, opucovávání sádrových trpaslíků na zahrádce a občasné hraní polky na akordeon, což je rodinná tradice zděděná po otci. Jednou v noci však z rádia náhodou zaslechne skladbu v kreolsko-cajunském stylu zydeco z amerického Jihu, a ta mu nedá spát. Naučí se ji hrát na svůj nástroj a zkusí ji, k všeobecnému nepochopení, předvést svému konzervativnímu okolí. Nakonec se mu za nově nalezenou muzikou svého srdce podaří vycestovat do Texasu a Louisiany. Tam bez znalosti jazyka kočuje nazdařbůh na malém říčním člunu a naráží na domorodce.

To hlavní, co tento film chce po divákovi, je trpělivost. Kamera se během jeho dvouhodinové trvání pohne tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech obou rukou, drtivá většina záběrů trvá velkoryse dlouho a slovy se naopak šetří jako šafránem. Není to samoúčelné. Režisér Michael Schorr ostatně před tímhle svým prvním celovečerním filmem točil i dokumenty. Je to poznat: přesně ví, jakými scénami nejlépe ukázat zatuchlé umírání uprostřed nezaměstnanosti, východoněmecké nudy a prušáckého pořádku. Naučil se i dokumentaristický živočichopis, takže divák bez dlouhého vysvětlování rychle pochopí, kdo je kdo. Dokumentárnímu přístupu odpovídá i to, že se natáčelo pouze na autentických místech a většinou s neherci.

Navíc tenhle pomalý, statický režijní styl dokáže být stroze funkční - například v sestřihu Schultzeho brigád - a pozoruhodně se hodí pro obě části filmu. V té první zachycuje prázdnotu penze ve vesnici, kde je čas traktován zvedáním závor a lenivým otáčením lopatek větrné elektrárny, v té druhé bezčasí cesty neznámem. Není snad příliš odvážné vzpomenout v této souvislosti Akiho Kaurismäkiho a Jima Jarmusche. S tvorbou finského režiséra má Schultzeho chytlo blues společnou lapidárnost a černý humor, s tím druhým jak línou utopenost v nudě a bezúčelnosti (Jarmuschova raná tvorba), tak i nevyhnutelnost cesty hlavní postavy za jejím osudem (Schultzeho americká anabáze vzdáleně připomíná Mrtvého muže a Ghost Dog: Cestu samuraje).

Protože pod všemi těmi výtečně zachycenými reáliemi první poloviny a absurdními situacemi rozesetými po celém filmu lze cítit přesahy bezmála metafyzické; oprávněnosti těchto interpretací potvrdí i nečekaný konec. Putování po americkém Jihu je stylizováno jako pohádková cesta Neználka po cizí planetě, ale Schultze sám bere jednotlivé epizody se stoickým klidem člověka, který zná své určení. To se ostatně naplní právě ve chvíli, kdy Schultze konečně zaslechne kýžený rytmus. Ale ať už divák Schultzeho osudy vnímá v téhle komplexnější rovině nebo jen v prvním plánu jako tragikomickou grotesku, v obou případech by ho mělo neokázale humanistické poselství tohoto pozoruhodného filmu zasáhnout.