Pět let odkládaný, přepisovaný a nakonec šťastně dotažený projekt dvoudílného televizního filmu a zároveň celovečerního filmu Sametoví vrazi dospěl do fáze natáčení. Žánr krimi filmu, dlouhá léta opomíjený tuzemskými tvůrci prožívá renesanci. V krátké době je to už podruhé, co se filmaři nechali inspirovat skutečnou událostí. V případu Orlických vražd, který převádí do filmové podoby režisér Jiří Svoboda, jde navíc o jeden z nejhrůznějších a nejrozsáhlejších zločinů „posametového“ Česka.
ČEKÁNÍ NA VRAHY SKONČILO
Rozhovor s režisérem a scénáristou Jiřím Svobodou
Budova S – klubu v Řitce u Prahy nepatří zrovna mezi skvosty polistopadové architektury, byť je na dálku cítit luxusem a penězi. Falešní prdelatí andílci, balustráda, růžová fasáda – podnikatelské baroko jako vyšité. Pokud však chcete natáčet oslavu v honosném sídle, těžko najdete lepší. Dva bazény, z toho jeden uvnitř, kde budou narozeninové scény obzvlášť efektní, rozlehlá vstupní hala, kam se vejde všechno potřebné filmařské nádobíčko a v přilehlých pokojích kostyméři a maskéři.
Světla planoucích dortových svíček se odráží v hladině bazénu. Vozíček s dortem se pomalu blíží k oslavenkyni. Lidé se tlačí blíž a zpívají „hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí Iveto“. Jízda dortu ve tmě, ze které se postupně vylupují tváře gratulantů vypadá efektně i na malém příručním monitoru v ruce kameramana Martina Šáchy, zatímco kameru si vzal švenkr Patrik Hoznauer. Pak se na povel rozsvěcují světla nad bazénem, lidi volají „jéé“ a herečka Alice Veselá v roli oslavenkyně Ivety si bere do ruky nůž, aby dvoupatrovou nádheru nakrojila.
„Stop!“ zazní hlas režiséra Jiřího Svobody, jenž se záměrně drží spíš v pozadí. Je spokojen, všechno proběhlo tak, jak má a jde se na další záběr. První den natáčení ještě věci různě drhnou. Miloš Forman se kdysi vyjádřil, že stejně to, co první den natočí, vyhodí. Předpokládám, že tohle Jiří Svoboda rozhodně nemá v úmyslu. Jednak netočí ve velkorysé hollywoodské produkci (projekt zaštítilo ostravské studio České televize a rozpočet činí pouhých a neuvěřitelných 12 milionů korun) a jednak scény z Obrazu 29 jsou pro celý příběh jedny z klíčových. Poprvé, byť v opilosti, se tu totiž mluví o vraždách…
Na první večer natáčení se dostavili takřka všichni důležití aktéři. A koho tu máme? Scénář předepisuje „elitu“ - lidi, kteří se v polistopadovém kariérovém kolotoči dostali hodně rychle vpřed a nehodlají jen tak zmírnit tempo. Politici, manažeři, podnikatelé. Rychlokvašní kariéristé bez skrupulí i nýmandi, kteří k cestě vzhůru vždycky potřebovali něčí záda – nebo řiť. Richard Krajčo v kožených kalhotách je jedním z těch „úspěšných“ – Igorem Chvalkovským, jenž ovšem netuší, že už o pár stránek scénáře později se jeho tělesná schránka přestěhuje do jednoho z oněch zaletovaných orlických sudů. Zabije ho temná, nejednoznačná figura plná protikladů, andílkovsky nevinné tváře a duše černé jako antracit se jménem Ludvík Křížek v podání Jana Dolanského.
Dalším z party je štíhlý blonďák Jan Vondráček, kterému scénář pro roli Petra Vychodila určil držet na mejdanu v ruce malou videokameru, jež bude též svědkem jeho zajímavého rozhovoru s Lucií Benešovou, coby Irenou Hrubešovou. A dostáváme se k budoucímu osnovateli vražd, mozku orlické party a jak Michal Dlouhý k roli Karla Hrubeše podotýká: „člověku, jenž už nedokázal vrátit zpátky, co sám inicioval.“ To ovšem ve chvíli, kdy připíná náhrdelník na šiji své milé Ivety Karel Hrubeš zdaleka netuší. Budoucí temné kontury děsivého příběhu jsou ovšem jemně načrtnuty už dnes. Když se podnapilá Irena při flirtování s Vychodilem naváží do svého nepřítomného manžela, že by se raději nechal zabít, Vychodil s pokerově klidnou tváří odpoví: „No tak ho zabij… a jestli chceš, udělám to pro tebe…“
Zkušeně rozehrané linky budoucích příběhů v monitoru kameramana Martina Šáchy začínají žít vlastním životem, stejně jako působivé detaily dokreslující atmosféru rozjetého mejdanu, včetně impozantní pyramidy sektových sklenic, do které číšníci opatrně nalévají pěnivý mok. Z tváří herců čiší soustředění, každý režisérův pokyn je přesně dodržen, i když se jedná o těžké scény s promenádou kolem bazénu a takřka stránkové dialogy. Ale právě kvůli natáčení Sametových vrahů posunul Michal Dlouhý léta plánovaný pobyt v Austrálii a Honza Dolanský se nechal slyšet, že po zkušenostech s televizním filmem „Udělení milosti se zamítá“ bude pro Svobodu ochoten dělat cokoliv a kdykoliv. Režijní zkušenost a Svobodovo takřka fanatické zaujetí látkou (synopse scénáře má 39 stran!) by mohly být zárukou, že zmiňovaná renesance žánru krimi filmu hned tak neskončí.
