Už potřetí se na plátnech kin objevuje úspěšná hollywoodská značka Rychle a zběsile, tentokrát se zbrusu novým hrdinou, zato opět se sexy kočkami, nablýskanými bouráky a kvanty dějového klišé.
Ten příběh určitě odněkud znáte. Středoškolák Sean (Lucas Black) miluje auta víc než cokoli na světě. Jenže k fárům tak nějak patří i rychlá jízda. A protože Sean výzvu k souboji nikdy neodmítá, stihl si získat popularitu mezi dopraváky snad ve všech státech USA. Po posledním závodě, který se zvrhl v demoliční derby, to vypadá, že tentokrát se lapáku nevyhne. Jedinou nadějí se stává stěhování k otci-exmariňákovi, toho času žijícím v Tokiu. Ani pobyt v cizí zemi však nemůže Seana vyléčit z vášně k motorům. Po čuchu a tak trochu s pomocí nového kamaráda Twinkieho (Bow Wow) si to zamíří rovnou mezi místní závodníky. Pouhé přihlížení ale Seanovi nestačí. Nejdřív se pokusí sbalit holku místního frajera číslo jedna, aby si to s ním hned vzápětí rozdal auto proti autu. Jenže zdejší pásci jsou specialisti na drifting (neboli jízdu ve smyku). A tak Sean svým prvním tokijským závodem získává pověst velkohubého Amíka a nepřítele na život a na smrt, jenž má strýčka u mafie.
Originalitu od třetího dílu filmové série o „rebelujícím mladíkovi, co si užívá života a přitom se stane přeborníkem zakázaných automobilových závodů“ by asi čekal jen málokdo. Ovšem nepůvodnost je tentokrát spíš plusem. Přichystány jsou samozřejmě také všechny nezbytné ingredience jako mužní sympaťáci, svůdné krásky a naleštěná žihadla. Úspěch tohoto typu filmu nezávisí na ději, ale na efektnosti, s jakou režisér a jeho štáb své dílo zpracuje, potažmo na charismatičnosti, jakou ústředním hrdinům dodá scénář a protagonisté. A obojího se Tokijské jízdě prostě nedostává.
Když se v roce 2001 vřítil do kin snímek Rychle a zběsile, mohl si jeho režisér Rob Cohen, v jehož filmografii se střídají béčkové hity (Lebky, xXx) s naprostými propadáky (Denní světlo, Stealth: Přísně tajná mise), gratulovat k angažování Vina Diesela. Právě osobnost holohlavého drsňáka byla tím hlavním, co z historky o policistovi (Paul Walker), který mezi milovníky ilegálních závodů pase po gangu zlodějů aut, učinilo bezmála kultovní, svižně natočený akčňák. Druhý díl se musel bez Diesela obejít, zato se ho zúčastnil unylý Walker, prokazující, že se hvězdou vysoké svítivosti nikdy nestane.
Trojka má naopak Vina Diesela znovu k dispozici. Neradujte se ale předčasně – objeví se na plátně v samém závěru asi na deset vteřin. Zkrátka jen aby se neřeklo. Jinak se divák musí smířit s prkenným Lucasem Blackem, jenž je na tom s charismatem ještě hůř než Paul Walker. Čtyřiadvacetiletý chlapík se snaží být drsoňem, co je vždycky nad věcí, skautská vizáž však jeho snahu shazuje. A příliš mu nepomáhá ani scénář, který z jeho Seana dělá kopii hloupého Honzy, co do světa šel a pokud se hrdinou stal, pak jenom omylem. Ze zástupu mladých Japonců činí indiferentní figury nejen šikmé oči, a tak si zmínku zaslouží jen rolička mafiánského kápa v podání legendy japonské akce Sonnyho Chiby (mistr mečíř Hatori Hanzo z Tarantinova Kill Bill 1), televizní výkon Nathalie Kelleyové v roli krásky pomrkávající po našem hrdinovi a další z černošských rapperů usilujících o hereckou dráhu Bow Wow jako upovídaný překupníček Twinkie, který disponuje vozítkem vskutku půvabným (comicsoví fanoušci nechť zbystří pozornost).
Se záchranou Tokijské jízdy pohříchu nepřispěchal ani její režisér, Tchajwanec Justin Lin, jenž má po úspěchu své krimikomedie Better Luck Tomorrow (2002) v Hollywoodu dveře otevřené. Vždyť už dnes se na nás chystají další dva jeho snímky, drama z námořní akademie Annapolis a remake kultovního Oldboye. Skrývá-li se v Linovi nápaditý tvůrce, při natáčení Tokijské jízdy tato část jeho osobnosti prostor nedostala. Filmařské eskapády, které by zrychlily divákův tep, či nápadité podhledy a nadhledy věru nečekejte. Jedním stem a čtyřmi minutami svého snímku nás Lin neproveze ani rychle, ani zběsile.
Snad největší zklamání pramení z neschopnosti využít potenciál jednoho z hrdinů snímku – Tokia. Jindy fotogenická a pulzující metropole (vzpomeňme jen krimidrama Japonská mafie od Sidneyho Pollacka, Limosinovu komedii Tokyo Eyes nebo výše zmíněný Kill Bill 1) se zde proměňuje v tuctové velkoměsto bez jakékoli atmosféry. Tokijská omladina je pak představena jako partička milovníků všeho amerického, co je zrovna cool, ať je to černošská muzika, nejnovější módní kreace, nebo vytuningovaní krasavci se stovkami koní pod kapotou. A oblíbený drifting (v principu se podobající motocyklové ploché dráze), kdy se auta smýkají zatáčkami bez pomoci brzd, není ani náhodou podán tak atraktivně, aby si získal byť jediného nového vyznavače.
Rychle a zběsile: Tokijská jízda je slabý film i v porovnání s nikterak převratnou dvojkou. Milovníci rychlých kol si při jeho sledování mnohokrát nostalgicky vzpomenou nejen na akční krimi 60 sekund (2000) s Nicolasem Cagem, ale i komediální sérii Taxi (1999-2003). A to už je opravdu na pováženou.
