Postava inspektora Clouseaua (resp. komisaře) vstoupila zásluhou Petera Sellerse mezi filmařské legendy. Naprosto neschopný, ba tupcovitý pomatenec ničí své protivníky (i bezmocné nadřízené) destruktivní nevyzpytatelností zmatečných činů, jejichž dopadu si často ani nevšiml. Sellers výtečně zužitkoval rozpětí mezi přesvědčením svého hrdiny o vlastní výjimečnosti a jeho ryze bláznivou, parodickou prezentací, opájející se bezpočtem převleků i pitvornou mluvou. Nyní ho tedy nahradil Steve Martin.
Během dvou desetiletí (1963–1983) vzniklo se Sellersem a pod režijním vedením Blake Edwardse celkem sedm clouseauovských filmů a poté ještě Syn Růžového pantera (1992), již bez Sellerse, s Benignim. V časovém odstupu působí tyto příběhy poněkud vyšuměle, jako výrazově sterilní a vypravěčsky málo nápadité. Jejichž chatrnou syžetovou osnovu zahlcují vesměs Sellersovy výstřednosti. Avšak jejich popularita je dodnes mimořádná: první přiživující se film natočil již v roce 1968 Bud Yorkin (v české televizi jako Inspektor Clouseau), přibyl i stejnojmenný animovaný seriál. Nyní vznikl další snímek nazvaný shodně jako kdysi první díl série – Růžový panter. Scenárista Len Blum vlastně převzal jen některé postavy, přidal další a hlavně vymyslel zcela nové zápletky. Děj se opět soustřeďuje na vyšetřování ztráty Růžového pantera (jde o vzácný diamant), avšak důležitější než samotný drahokam jsou množící se vraždy, které s ním ovšem úzce souvisejí.
U nového Růžového pantera režisér Shawn Levy zdůraznil časové umístění děje do současnosti; spatříme mobilní telefony i elektronické letištní kontroly. Nechybí ani velkovýpravný výjev z fotbalového utkání, kde k zaplnění ochozů posloužila triková technika. Avšak v konstrukci zápletek zůstává film překvapivě staromilský, zveličující nadsázka se tak ocitá v rozporu s popisnou kulisou.
Tvůrci se spolehli na situační gagy, mnohdy však divně samoúčelné (viz scéna parkování s najížděním do sousedících aut), notně otřepané (erotické dvojsmysly) a přeplněné četnými karamboly. Podobné pády jsme ale viděli již u Pierra Richarda. Opakování těchto gagů nevede k uspokojivému dramatickému výsledku, třeba střety s nevěřícným cyklistou, ustavičně se pletoucím Clouseauovi do cesty. Někdy je přebírána poetika kreslených grotesek, kde se postavě může přihodit cokoli, v následujícím záběru je pak opět bez poskvrnky (Clouseau odebral dívce brýle, aby jí to lépe slušelo, ona narazí do stromu, ale vzápětí má brýle nasazené).
Největší problém však nacházím u modelace hlavního hrdiny. Sellersův Clouseau – Francouz – působil v Anglii, takže jeho groteskní mluva měla opodstatnění. Jenže tentokrát se příběh odehrává v Paříži a směšné prznění angličtiny (vcelku výstižně převáděné do českých titulků v podobě slov znějících sice podobně, ale rozdílných významově) ztrácí jakýkoli důvod. Clouseau i ostatní by se měli dorozumívat francouzsky. Ještě závažnější porušení pravidel nacházím v nečekaném rozuzlení. Přitroublý Clouseau náhle prokáže postřeh vskutku maigretovský a hravě rozlouskne složité předivo vražd a zmizelého drahokamu.
Inspektora Clouseaua ztvárnil Steve Martin, obdařený svůdnickým knírkem. Počíná si daleko decentněji nežli Sellers. Maritnův Clouseau připomíná spíš bytost duchem nepřítomnou nežli bytostného zmatkáře. Postřehneme i jakousi „politickou korektnost“. Někdejšího asijského sluhu nahradil méně etnický řidič (Jean Reno) pověřený týmž úkolem procvičovat Clouseovu obranyschopnost – jenže ve zcela ztvrdlém, siláckém pojetí. Jako Clouseauova nadřízeného Dreyfuse (hrával ho Herbert Lom) poznáváme nevýrazného Kevina Klinea, zahlceného množstvím klišé. Tento nadsazeně uhlazený intrikán, jenž do vražednické šarády angažuje nejneschopnějšího policajta, aby vynikly jeho vlastní schopnosti, úplně selže v konfrontaci s Clouseauovými průzračně přejícnými úmysly.
Zatímco někdejší Růžoví panterové se mohou pochlubit určitou patinou, která překrývá jejich prostomyslnost, nová verze se potýká s křečovitě snaživou šantánovou hýkavostí. Tvůrci prostě nenašli optimální interpretační klíč.
