Bylo to jako navázat na přerušenou konverzaci. Je to úplně stejné, jako když se potkáte s přáteli, které jste už dlouhá léta neviděli a se kterými jste přesto okamžitě naladěni na stejnou strunu. Ale já jsem se bavil již při četbě scénáře. Vývoj hrdinů filmu byl velice pravděpodobný a jejich příběhy do sebe dobře zapadaly: na jedné straně je René, který pořád něco trapně kombinuje se sázkami na tři, na čtyři, na pět koní… a na druhé straně stojí François, přímý jako písmeno „i“, který pořád doufá, že se stane sekčním komisařem. Protože to René ho svedl na nepravou cestu… proti jeho vůli. On chtěl od dětství jediné: stát se komisařem a nikoli oním „prohnilým“.
Takže se domníváte, že již ve scénáři byla cítit ta správná atmosféra?
Atmosféru filmu tvoří režisér, to on přeci udává tón filmu, jako loď řídí její kapitán. Je to prosté: je to už pátý film, který dělám s Claudem Zidim a jako vždycky to byla velká radost. Proč? No protože je výjimečný a má rád herce. Chce pouze, aby se všichni cítili fajn a umí pro to vytvořit ideální podmínky. Vůbec zde nepanuje napětí. Je to vážně takhle prosté. A to do té míry, že člověk nevnímá, jak plyne čas. Po dvanácti týdnech jsem měl pocit, že jsme začali předešlého dne.
