„JE TO HOŘKÁ KOMEDIE O VZTAZÍCH…“

Přečtete si online-rozhovor s Táňou Vilhelmovou

Znala jste Milana Cieslara před natáčením? Jak se Vám s ním spolupracovalo?

Neznala jsem ho, ale mám s ním takovou vtipnou historku. Asi ve třinácti letech jsem šla do kina a dávali úplně jiný film než jsem chtěla vidět. Šlo o film Dynamit. Ten film mě dost vzal, navíc to byl film, na který jsem šla do kina poprvé úplně sama. Když jsme potom zkoušeli s Ondřejem Vetchým nějaké scény u Milana doma, tak jsem se ptala: Proč tu máte plakát Dynamitu? Milan mi odpověděl, že to je - k mému velkému překvapení - jeho první film. Tak to jsme se vlastně na dálku propojili s našimi různými prvními zážitky. S Milanem jako režisérem je moc dobrá domluva, je otevřený spolupráci s herci a se štábem, nepatří k těm, kteří si myslí, že herci jsou na place od toho, aby odehráli jenom to, co je ve scénáři. Navíc když propuklo natáčení, zjistila jsem, že Milan je jeden z těch mála režisérů, kteří dělají příjemnou atmosféru při natáčení. Ohlížel se na to, jestli nás to baví a za to ho mám ráda.

Jak jste prožívala roli Jany?

Když jsem si přečetla scénář, tak jsem ji zas až tak zábavně neviděla. Připadala mi jako chudák, který touží po lásce, manžel ji bije a ona si myslí, že je to ta správná láska. Myslím si, že to je problém hodně žen, to téma je vlastně dost aktuální. Jana mi nebyla moc blízká právě tím, co všechno si nechala od svého manžela líbit. Já bych takhle rozhodně nejednala, to násilí se mi příčilo a následné sbližování mě moc nerajcovalo.

Co bylo pro Vás během natáčení nejtěžší?

Zdánlivě to vypadá, že když se točí scény násilí, tak to má těžké ten, kdo je bitý. To vůbec není pravda, těžší to má ten, co bije. Ve filmu je jedna velmi drsná a výborně natočená scéna tohoto druhu. Když jsme ji s Ondřejem dotočili, dali jsme si pivo a říkali si - že spolu jdeme do postele a předstíráme, že se milujeme, je možná taky divný, ale co je ultradivný, že se tady navzájem takhle bijeme. Působilo to dost i na lidi ve štábu, pamatuju si, že o těchto pauzách bylo na place spíš ticho. Nikomu to nebylo příjemné. Nejhorší bylo, když jsme zvládli celé aranžmá a text a třeba já jsem v poslední větě spletla text. Právě kvůli tomu Ondrovi jsem měla pocit jako kdybych nechytla gól. Natáčení bylo pro mě taky fyzicky dost náročné.

Co Vám připadlo naopak nejúsměvnější?

V průběhu natáčení se někteří lidé ze štábu vyměnili, jiní pořádně neznali scénář a nevěděli, že postava Jany podstoupila plastickou operaci prsou. Ráno mě pořádně nikdo neviděl, protože jezdíme první a oni mají svou práci a večer jsem zase často pospíchala na představení. Po několika dnech si jeden člověk ze štábu začal u cateringu dost zkoumavě prohlížet moje prsa, asi mu nebylo úplně jasné, kam zmizely ty moje filmové trojky. Když jsme točili v tom poměrně teplém září, vždycky jsem si oddychla, když mi kostymérka na chvíli ty molitany vytáhla a já jsem mohla trochu větrat. Příhod s umělýma prsama jsem zažila během natáčení víc než dost.

Jaký máte Vy sama názor na plastickou operaci prsou?

Pokud to má té ženské zvednout sebevědomí, pokud to má být ke spokojenosti obou partnerů, tak proč ne. Mně osobně představa, že bych si měla něco přidat, docela děsí. I když by bylo co přidávat. Spíš mi přijde logičtější si něco nechat odstranit. V tomhle příběhu je to ale trochu jinak, protože můj filmový manžel si to ani nikdy nepřál. Ten vztah je v takové krizi, že Jana dělá, co může, ale pak stejně přijde na to, že problém je úplně někde jinde.

Co si myslíte o nevěře?

Děje se to a není to správné. Pokud by se mi to někdy stalo, nepatřím k těm, kteří by mohli dlouho hrát divadýlko, přestože se tím živím. Jako štvaná srnka ve dvou lesích, jak se děje v případě mého filmového manžela, žít nedokážu. Proč by měli podle Vás diváci tenhle film vidět? Protože se týká všech, každý se v tom musí najít – moje máma, já, teenageři, prostě všichni. Pro mě je to hořká komedie o vztazích určena všem.

Co je Vám bližší - divadlo nebo film?