ROZHOVOR s režisérem Yannem Samuellem

14. 3. 2004 - 15:37 | Téma | red

ROZHOVOR s režisérem Yannem Samuellem zdroj: tisková zpráva

Začínal jste svoji kariéru jako ilustrátor. Proč jste v současnosti přešel na režii? Nikdy jsem se nepovažoval za ilustrátora

Začínal jste svoji kariéru jako ilustrátor. Proč jste v současnosti přešel na režii?

Nikdy jsem se nepovažoval za ilustrátora. Po maturitě jsem studoval filmovou školu. Protože jsem uměl docela hezky kreslit, tak jsem toho využil, abych si vydělal na živobytí, tak jako jiní rozváží třeba pizzu nebo obsluhují v restauracích. Vždycky jsem chtěl dělat filmy, nepřišlo to úplně náhodou. Pokud si vzpomínám, ještě jako malého kluka mě bavilo vypravovat příběhy. Proto jsem psal scénáře a pohádky. Ani nemám pocit, že se tím, že dělám film, vzdaluji od ilustrace, zejména v případě VADÍ NEVADÍ , který je úplným výtvarným světem. Ilustroval jsem skoro všechny dekorace, abych mohl architektovi ukázat, co chci. Také jsem kreslil všechny storyboardy.

Bylo těžké sehnat finance na tento film?

Víc potíží jsem měl s uvedením svých prvních krátkometrážních filmů. Narazil jsem totiž na jednoho producenta, Christopha Rossignona, podobně střeleného jako já, kterému se scénář ihned zalíbil. Poslal jsem mu synopsi, aniž bych ho předtím nějak kontaktoval. Zavolal mi, abych mu poslal celý scénář (byla to jedna z úplně prvních verzí). Hned mi zavolal a navrhl mi, abychom se setkali. Myslím, že všechno se odehrálo během našeho prvního oběda. Uvědomili jsme si, že máme spoustu věcí společných. Na začátku oběda se mě zeptal, kdo jsem, a na konci jsme měli pocit, jako bychom se znali velmi dlouho.

Proč právě takhle romantický milostný příběh?

Příběh jako takový mě napadl jednou odpoledne, když jsem animoval. V hlavě jsem měl už postavy a základní scény. Věděl jsem, že chci mluvit o lásce, o hře, o věčném dětství. Chtěl jsem také, aby to bylo poetické i cynické. Než jsem napsal první řádek, nosil jsem to v hlavě jeden nebo dva roky. Je to skutečný proces – buď dostanu nějaký nápad a hned píšu nebo ho nechávám uzrát, než se k němu úplně upoutám. Napsat první verzi scénáře mi trvalo jeden měsíc, pak následovalo dalších 25 verzí. Celkově jsem na tom dělal dva roky.

Říkal jste, že kostru scénáře jste vytvořil během jednoho odpoledne, ale co tento příběh „nakopnulo“?

Já nevím, co nakopnulo tento příběh. Jasné je, že to musel být příběh o lásce, bylo to nutné, potřeboval jsem to. Proč je tedy tento milostný příběh tak složitý, tak romantický? Věděl jsem, že pro můj první film nebudu mít pravděpodobně nijak obrovské prostředky, tak jsem to chtěl vykompenzovat určitým mýtickým aspektem. Moje práce se tedy ubírala tímto směrem, tak abych nevytvořil obyčejný příběh, vše tam proto mělo být přehnané. Rozhodl jsem se použít dvojí úhel: na jedné straně přizpůsobit komedii klasickým postupům antické tragedie, kde postavy jsou vězni svého osudu a na druhé straně každá scéna by měla být „ústřední scénou“ filmu.

Které filmy Vás inspirovaly?

Během psaní scénáře jsem byl inspirován některými filmy, aniž bych měl chuť dělat to samé. Chtěl jsem zachovat jistý druh nestoudnosti a podobný „speed“ styl jako v Trainspotingu nebo ve Fight Clubu. Chtěl jsem také, aby film měl pohádkový ráz à la Mary Poppins. A to vše aby bylo ve službách příběhu o lásce.

Čím Vám tak učarovali Guillaume Canet a Marion Cotillardová?

Potřeboval jsem dva herce, kteří by mi dávali možnost snít a zároveň by vyhovovali postavám filmu. Byl jsem si jistý, že Guillaume bude velmi něžný, dojemný a zároveň do toho vloží svoji výřečnost, zápal, svoji roztěkanost à la Douglas Fairbanks. A také poměrně málo účinkoval v romantických filmech. Poslal jsem mu scénář a on ho okamžitě přijal. S Marion to bylo trochu jiné. Kvůli roli Sophie jsme dělali velký casting. Marion byla první nebo druhá, kterou jsem viděl. Potom jsem se setkal ještě s dalšími herečkami, ale už jsem myslel jen na Marion. Udělali jsem zkoušky s Guillaumem a bylo pak jasné, že to může být jedině ona.

A děti, které ztvárnily Juliena a Sophie na začátku filmu?

Děti hrají v celé jedné třetině filmu, takže bylo třeba, aby byly dojemné, něžné i legrační. Casting byl ohromné dobrodružství, které začalo jeden rok před natáčením. Skvělý štáb, dal inzeráty všude – do sportovních klubů, oddechových center, do škol, do dětských časopisů atd….Dostali jsme asi 3 000 nebo 4 000 odpovědí. V ateliérech, které jsme zařídili, jsem se setkal asi s 250 dětmi; následovně z nich pak zbylo asi jen třicet, pak jsem si jich ponechal šest, abych si z nich definitivně vybral dvě. Josephine Lebas-Joly mě ohromila, je to opravdová profesionálka. Zatímco Thibault Verhaenge neměl žádnou předchozí zkušenost. Je to osobnost. Je okouzlující, upovídaný a plný energie.

Jak si vysvětlujete, že vaši hrdinové chtějí zůstat napořád ve světě dětí?

Nemyslím si, že trpí syndromem Petra Pana, jak říkají Američané. Nezůstávají věčnými dětmi. Berou zodpovědně svůj život. Kdybych shlédnul celý film od poslední scény, kdy jsou dětmi, až k poslední scéně filmu, tak zbývající část jsou jen zamilované peripetie. To, co prožívají jako děti, je to samé, jako to, co prožívají jako dospělí.

Předkládáte nám vizi velmi romantické lásky, která je zároveň zvrhlou a destruktivní hrou….

Natočil jsem symbolický film, romantickou komedii, v níž dva lidé mají velké potíže říct, že jsou do sebe zamilovaní. Jejich příběh končí jakousi apoteózou, kde se spolu mísí láska a smrt. Je to zasvěcovací hledání dospělosti a lásky. Cílem Juliena a Sophie je být spolu navěky šťastní a dokonce ve smrti i šťastní jsou. Nakonec se jim přece podaří žít svoji lásku, a sice definitivně, jako by stoupali do nebes.

VADÍ NEVADÍ je po vizuální stránce velice silný film. Jaké byly vaše estetické záměry?

Velmi silná vizuálnost je patrná už ve scénáři. Zrychlená projekce, strhy kamerou a také škála barev. Nakreslil jsem takové dekorace, které jsem chtěl, a ty si pak můj hlavní architekt ihned převzal a upravil. Také jsem dělal storyboardy, úplnou bibli, kterou měl během natáčení každý. V konečném důsledku je VADÍ NEVADÍ velmi grafický film. Ve scénách z dětství hlavních hrdinů je všechno naleštěné, kýčovité a kolorované stejně jako vzpomínka, kterou ze svého vlastního dětství mám já. Jak příběh pokračuje, vzhled města přechází z domáckých rozměrů do rozměrů nadlidských, zvolil jsem tedy zušlechtěný, vydesignovaný, řekl bych dokonce „zenový“ styl. Šlo o to zvýraznit pocity lidí, kteří se ocitají v jakési „vizuální ekonomii“.

Dekorace jsou velice důležité, nadčasové a zároveň univerzální…

Ano. Chtěl jsem natočit pohádku, a tak jsem se potřeboval dostat do roviny představivosti a surrealizmu. Tři čtvrtiny filmu jsem točil v oblasti mezi Bruselem a Liege. Myslím, že bych to nemohl natočit jinde. První místo, které jsem objevil, byla čtvrť Julienova dětství. Když jsem tam nahoru přijel, hned jsem objevil styl à la Burton nebo à la Tati, tak jak jsem hledal.

Nemyslíte, že by se tento vizualizovaný svět dal přirovnat k tomu, který vytvořil Jean-Pierre Jeunet v AMÉLII Z MONTMARTRU?

Být srovnáván s takovým režisérem, jako je Jean-Pierre Jeunet, mi může jen lichotit. Každopádně scénář VADÍ NEVADÍ byl dokončen před více než dvěma lety, se všemi vizuálními efekty, grafickou stránkou i kreslenými storyboardy. Tedy ještě před promítáním AMÉLIE Z MONTMARTRU. A v té době byl můj film spíše srovnáván s filmem TOTO LE HÉROS (TOTO HRDINA). Inspirace, ze kterých vycházím, jsou daleko staršího data: Charlie Chaplin, Frank Capra nebo René Clair, ti všichni už tehdy uměli rozvíjet nadčasový a univerzální prostor.

Proč jste se rozhodl využít píseň „La vie en rose“ v jejích různých verzích?

Je to velmi romantická a naivní píseň, jako kdyby ji zpívalo dítě. A pak, má takový obstarožní a staromódní nádech, tak trochu klišé, který miluji a chtěl jsem se s ním poprat. Proto jsem hledal různě upravené verze, jako například tu, kterou udělala Zazie. Její interpretace je strhující a dynamická a zároveň je ozvěnou toho paradoxu, kdy jsou děti hozeny do světa dospělých a zároveň kdy dospělí chtějí zůstat v dětském světě.

Jaké máte na toto dobrodružství vzpomínky?

Byl to fantastický zážitek. Měl jsem skvělý štáb a potkal jsem někoho, koho jsem opravdu nečekal – svého producenta. Nepochyboval jsem o tom, že je to výjimečný a vzácný člověk, ale ne až do takové míry. Zkrátka, hledal jsem producenta a našel jsem kamaráda. A také jsem objevil Belgii, kterou jsem vůbec neznal a která se stala mojí druhou vlastí.

YANN SAMUELL: FILMOGRAFIE

2003: VADÍ NEVADÍ (celovečerní film)

2001: POP-UP (zkušební film pro Cinéma Digital)

1999: LES JARDINS DE TRAVERSE (Průchozí zahrady); Série dokumentů GX13

1998: TEDDY (krátký film); „Jako bumerang“ (videoklip)

1997: CATA-CLYSM (krátký film)

1996: 1507 (Historická rekonstrukce)

OVERBOARD a VIRTUAL TRADING (sekvence a animované obrázky na CD ROM)

1995: LE LEGS (divadelní režie)

1994: MANO-a-MANO; první část filmu Jeunesse (Mládí)

1993: A PROPOS DE LA CRISE (Ohledně krize)

1986: AUBE (Svítání) -krátký film z konce studií

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Madds Mikkelsen si zahraje v Indiana Jones 5

Madds Mikkelsen si zahraje v Indiana Jones 5

19. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Casting nového Indyho pokračuje a po oblíbené a nesmírně talentované Phoebe Waller-Bridge se k filmu přidává další skvělé jméno.
Liam Neeson si zahraje zabijáka trpícího ztrátou paměti

Liam Neeson si zahraje zabijáka trpícího ztrátou paměti

16. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Liam Neeson se akčních thrillerů nevzdává, ostatně proč taky. Je to žánr, ve kterém se na stará kolena našel.
Vesmír, magnety a vzkříšení Hana, taková je nová ukázka na Rychle a zběsile 9

Vesmír, magnety a vzkříšení Hana, taková je nová ukázka na Rychle a zběsile 9

15. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Další díl Rychle a zběsile měl být sice dávno za námi, ale z loňské premiéry kvůli covidu sešlo a filmu se tak dočkáme letos.
Armáda mrtvých: Bautistovi stojí v cestě ke 200 milionům dolarů horda zombíků

Armáda mrtvých: Bautistovi stojí v cestě ke 200 milionům dolarů horda zombíků

14. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Las Vegas je plné peněz i zombíků a Dave Bautista se s tím pokusí něco udělat.