Režisér Jiří Vejdělek, absolvent pražské FAMU, patří k tvůrcům mladé generace.
Adaptace Románu pro ženy se stala vloni divácky nejúspěšnějším filmem. Od počátku se od vás čekalo, že natočíte hit. Jak se debutuje s tímhle tlakem v zádech?
Bylo dané, že by to měl být divácký hit. Já jsem se tím zase nedal stresovat do té míry, abych se tím řídil, spíš jsem vsadil na trošku riskantní věc. Věřím, že diváci přijdou a nechci jim nabídnout něco zcela jednoduchého. Účastníci zájezdu jsou komedií, ale jsou v nich i dojemná místa. A takhle jsem si ten film od začátku představoval. Vím, že divácký úspěch je v tomto případě takřka povinný. Pokud to tak nebude, je zjevné, že to je moje vina. Michal Viewegh je jistota, pokazit to mohu jen já.
Jak probíhalo obsazování?
Když jsem knihu četl, přemýšlel jsem spíš nad tím, jak to udělat, než abych si dosazoval do postav konkrétní herce. S jedinou výjimkou a tou byla Květa Fialová. U té bych těžko představu měnil. Obsazování bylo složité v čase. Vyblokovat herce v nejhorším termínu, na podzim, kdy všichni zkouší v divadle a ještě je tahat na natáčení do ciziny, to byl velký problém. Další byl – namíchat herecké obsazení tak, aby tam byly známé tváře v trochu jiných rolích, než je diváci čekají a pak naopak tváře, které ještě možná teď tolik známé nejsou, ale věřím, že při jejich kvalitách budou. A tohle aby hrálo jako orchestr. A pak jsme si dovolili takové legrácky, jako že jsme do rolí řidičů Karla a Karla obsadili pány Krobota a Lišku a dnes máme hvězdy Českých lvů.
Všichni herci si vás i celé natáčení moc chválí. Jak to s nimi děláte?
No tak teď se červenám. Jsem moc rád, že jsou spokojení. To byla totiž jedna z věcí, která mě na té látce lákala. Byla velká režijní výzva, že v příběhu je spousta postav napříč generacemi. Lákalo mě vést spektrum herců od nejmenších dětí až po dámy jako jsou Jana Štěpánková s Květou Fialovou. A jak to dělám? Možná to dělají dobře oni se mnou a pak jsou spokojení, protože mě dostali, kam chtěli.
A to jste je týral, když jste je hnal do vody ve dvou stupních nad nulou?
Co ve dvou stupních, ráno na teploměr produkce dýchala, aby se herci neděsili, že je mínus. Aby do té vody vůbec vlezli. Já vím, že jsem je týral, ale my jsme museli i při špatném počasí natočit dobrý film, protože já pak nechci chodit před plátno a vysvětlovat lidem, že bylo ošklivo. Věřím, že herci budou nakonec na své výkony pyšní a pak snad zapomenou na to, jak jsem je trápil v ledové vodě.
Oblíbená otázka: nejnáročnější scéna?
Některé scény byly náročné technicky. Teď, když mám jet někam autobusem, mám trošku fobii. Narvat si plný autobus herců a techniky, to bylo něco. Kolikrát jsme se řítili po dálnici a já se díval, jestli jsme na motorestu nezapomněli řidiče. Autobus řve sám o sobě, kolem štáb a vy říkáte hercům: ne, ne dělejte to křehčeji, citlivěji. Já mám rád, když je štáb oddělen od herců, když se k hercům nedostávají emoce té strašné „bitky“ kolem natáčení.To ale v autobuse jde velmi těžko, tam jsme byli jako sardinky. Zvukař stojí herci za krkem, kamera je na něj nalepená, já jim dýchám za krk, že jim vlajou vlasy… Pak byly pro mě režijně náročné intimní obrazy, které měly vyvážit komediální pasáže. Včetně milostné scény, samozřejmě. Stěžejní scénu mezi Aničkou Polívkovou a Martinem Pechlátem jsme měli úplně na konci natáčení. Většina těch scén, které mohly výrazně určit celek filmu, se sešla až na konci natáčení. To jsem musel hodně hlídat. Po celém tom úmorném natáčení už všichni cítí: jsme v cílové rovině, už vidí tu cílovou pásku… Ale právě s těmi klíčovými scénami jsem hodně spokojený.
