On-line rozhovor s režisérem M. Cieslarem - v pátek 11. 3. na Tiscali od 13:00 h
Kdy, kde a jak se začala rodit Krev zmizelého?
Bylo to jednodušší, než se na první pohled možná zdá. Za Krev zmizelého může úspěch našeho předchozího filmu, který jsme s Vladimírem Körnerem natočili, Pramenu života. Po Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně, kde Pramen života získal jednu z cen, za námi přišel pan Aujezdský, dnešní šéfdramaturg brněnského studia České televize, s otázkou, jestli bychom nechtěli s Vladimírem pokračovat ve vzájemné spolupráci. Krev zmizelého je ale přece jenom výrazně náročnější projekt, než jakým byl Pramen života.
Nebýt České televize Krev zmizelého by nevznikla. Tahle země nemá moc autorů, jako je Vladimír Körner. Dá se na prstech jedné ruky spočítat, kdo u nás píše, vesměs je to generace starších pánů, o to víc bychom si měli cenit čehokoliv, co ještě napíší. Proč to říkám? Protože nerozumím lidem, kteří rozhodují o grantech Státního fondu na podporu a rozvoj kinematografie, kteří nám na projekt přispěli poloviční částkou, než jakou přispěli na výrazně levnější Pramen života. Od počátku se počítalo s tím, že kromě celovečerní verze pro kina vznikne i čtyřdílný televizní seriál. Každý z těch dílů má sedmdesát minut, což dohromady obnáší 280 minut vysílacího času.
Neměli jste s panem Körnerem strach, že ve filmové verzi se budete muset na rozdíl od verze televizní dopouštět řady zjednodušení a krácení?
Přiznám se, že trošku jsem se toho bál, ale skutečnost moje obavy ještě mnohonásobně předčila. Nechci tím říct, že bychom se ve filmové verzi dopouštěli nějakých nežádoucích zkratek, spíš to, že filmová a televizní verze jsou dva naprosto rozdílné filmy.
Ale s tím jste přece museli od začátku počítat, ne?
Samozřejmě, že počítali. Od počátku jsme se s Vladimírem snažili na tuto situaci připravit a už ve scénáři jsme rozdělovali, co se bude točit na šestnáctimilimetrový negativ tedy pro televizi a co na pětatřicetimilimetrový negativ, tedy pro film. Připomínalo mi to Kinoautomat. Nešlo o to natočit čtyřhodinový příběh na pětatřicítku a pak z toho tvůrčím způsobem skládat jednak televizní miniseriál a jednak celovečerní film. Takový způsob natáčení by celý projekt výrazně prodražoval, bylo potřeba už dopředu rozhodnout, co bude ve filmové i televizní verzi, co jenom ve filmové a co jenom v televizní. Jako režisér jsem nenosil v hlavě představu jednoho výsledného tvaru, ale hned dvou. Někdy to zavánělo těžkou schizofrenií a věřte, že nebylo lehké už předem rozhodovat, co kam půjde, protože po takovém rozhodnutí už nebylo cesty zpět.
Jak se rodilo herecké obsazení?
Od začátku jsme já i Vladimír nějak automaticky počítali s tím, že hlavní roli bude hrát Vilma Cibulková. Oba jsme věděli, že je to part pro excelentní herečku a oba jsme mj. i díky Pramenu života, ve kterém nám hrála, věděli, že ona tou excelentní herečkou opravdu je. Dá se říct, že roli Helgy jí Vladimír psal na tělo. U ostatních už to tak jasné nebylo. Viktor Preiss se role, kterou jsme mu nabízeli, zalekl. Čtrnáct dní před natáčením nám ji odmítl, o to víc si cením velkorysosti Martina Huby, který se v takto šibeničním termínu rozhodl do toho s námi jít. Troufnu si tvrdit, že je to největší role, jakou zatím v českém filmu hrál. Dlouho otevřené pro mě zůstávalo obsazení postavy Čevory, což je velká negativní postava, která prochází prakticky celým příběhem. Nakonec jsem vsadil na jakousi vnitřní intuici a svěřil ji Igoru Barešovi.
Igor Bareš, který dosud hrál samé dobráky od kosti, poprvé jako záporák?
Proč ne? Zaujaly mě jeho oči. Zdá se mi, že je v nich něco netušeného. Myslím, že Igor hodně lidí překvapí, zvlášť ty, co viděli jenom Výlet (režie Alice Nellis, 2002) nebo Pojišťovnu štěstí (režie Jiří Adamec, 2004).
Co další role?
Jirka Lábus hraje Pepka, což je prototyp české „potvory“, která prochází historií trošičku jako Švejk. Jeho ženský protipól hraje Simona Stašová, další vynikající herečka, k níž není potřeba nic dodávat. Při castingu na Duši jako kaviár jsem se seznámil s Vaškem Jiráčkem. Říkal jsem mu, že je to sice fajn, ale že pro něj v Duši nic mít nebudu, jestli by ho zajímala postava baltského šlechtice v Krvi zmizelého a on bez problémů souhlasil. Když jsem ho pozval na jednu zkoušku s Vilmou Cibulkovou, tak se jen tak mezi řečí zmínil, že před kamerou takový nováček zase není, protože hrál hlavní roli ve filmu Agnieszky Hollandové (smích), což mě trochu zamrzelo, protože jsem měl radost, že to budu já, kdo tohohle kluka viscontiovskýho typu se zvláštní melancholií a tragikou ve tváři objeví pro film.
Ale Jánošík (2003), v němž hrál titulní roli, má velké problémy s dokončením, takže nakonec to budete přece jen Vy, kdo ho uvede na filmové plátno.
To je sice pravda, ale je třeba férově přiznat, že Agnieszka Hollandová Vaška našla dřív než já.
Co Ester Geislerová?
O Esterce jsem ani na okamžik nezapochyboval. Dělali jsme spolu už dvě pohádky a obě jsem bral jako přípravu pro nějaký film, který jsem tušil, že by v budoucnu mohl přijít. Jakmile se ve scénáři objevila postava dcery Vilmy Cibulkové, tak jsem okamžitě věděl, že je to role přesně pro Ester.
Podílel se na obsazování rolí pan Körner?
Ne, snažím se, aby mi do obsazování rolí nikdo nemluvil a už vůbec ne autoři. (smích). Ne, vážně, Vladimír v tomhle dá na názor režiséra a nesnaží se mu nic vnucovat. Dokonce bych řekl, že v té naší dvojici jsem to já, kdo má tendenci jednotlivé role obsazovat nejednoznačnými typy. A Vladimír naštěstí slyší na to, neobsazovat herce „po srsti“, hledali jsme takové, kteří jsou schopni do postavy přinést i určitý protipól, jistou nejednoznačnost. Některé körnerovské postavy svádějí k typologickému, jednoznačnému obsazení, což je ale podle mě vždycky na škodu, proto se toho snažím vyvarovat.
Co pro Vás bylo na tomto projektu nejtěžší? Jak moc Vám například komplikoval situaci fakt, že pan Körner při psaní zabrousil až do Afriky?
O africké scéně jsme dlouho hovořili, protože dává celému příběhu určitý obecný přesah. Mně se takový konec líbil, ale přiznám se, že v prvním okamžiku mě to taky přece jenom zaskočilo. Točit český film v Africe? To je přece jen představa z říše snů. Jako režisér jsem ale řekl: Ano, tahle scéna ve filmu být musí, přes ni nejede vlak. Jako producent jsem se ale nad ní potom pořádně natrápil. Nebylo snadné ji produkčně zajistit a jsem moc rád, že jsme z toho dokázali vyjít se ctí.
Víte, celý projekt byl mimořádně náročný. Vyprávění začínáme v Evropě roku 1939 a končíme roku 1961 v Africe. Ve filmu je 600 rolí, kostýmní výtvarnice Evženie Rážová musela připravit 2 500 kostýmů, které jsme do Liberce, kde jsme převážně natáčeli, museli vozit náklaďáky… Musím se přiznat, že jsem měl místy velké obavy, jestli moje sázka s osudem vyjde. Nakonec sněžilo, jak mělo, pršelo, jak mělo, sluníčko svítilo, jak mělo… Kdyby tohohle štěstíčka nebylo, nevím, nevím, co bychom si počali. A ještě jedno velké štěstí jsem měl – v Honzovi Kadlecovi. Ačkoliv je to mladý kluk, který má zatím větší kumštýřskou než filmařskou zkušenost, jako vystudovaný sochař si s výtvarnou stránkou takto rozsáhlého a mimořádně náročného projektu poradil na výtečnou.
Co Vám udělalo ještě radost?
Bezesporu herecké výkony, to je, troufnu si tvrdit, velká kvalita našeho filmu. A pak mi znovu a znovu dělal radost příběh. Je fajn zpoza kamery sledovat akci a cítit, jak vám u toho běhá mráz po zádech. To je motor, který vám říká, že to, co děláte, má smysl, a že je potřeba nárokům látky se ctí dostát.
Stačil jste jako extrémně vytížený producent a režisér zažít vůbec nějakou veselou historku z natáčení?
(smích) Nejveselejší historku jsme zažili v Tanzánii, kde jsme natáčeli velmi blízko národního parku. Našli jsme si nádherné krajinné partie, kudy Esterka odchází do misie. Natočili jsme to, všechno se zdálo v pořádku a po fajn večeři u táboráku jsme šli spát do stanů. Spíme a najednou někdy kolem půl druhé v noci se ozval příšerný křik. Vyletěl jsem a křičím do vedlejšího stanu na našeho afrického průvodce: „Josephe, co se děje?“ A on mi povídá: „To byl pavián, někde blízko chodí predátor.“ (smích)
Usnul jste, když Vás takhle uklidnil?
Právě že ne, do rána už jsem neusnul a hodně si rozmýšlel, jestli si odskočím na záchod v půl šesté, v šest nebo až ve čtvrt na sedm. Když se konečně rozednilo a my rozepnuli stan, tak jsme viděli našeho domorodého průvodce i s kuchařem, jak sedí zavření v autě. (smích) Takže jsem si říkal, jak bylo dobře, že už jsem neusnul. (smích)
Jak se cítíte teď, krátce před premiérou?
Cítím se děsně unavený, ale snad šťastně unavený. (smích) A také cítím velkou vděčnost vůči všem, kteří nám pomohli tenhle film natočit. Ať už je to společnost Barrandov Studio nebo letecká společnost Swiss International Airlines, která nás do Tanzánie dopravila. Víte, producent českého historického filmu musí být nekonečně vděčný právě těmto menším partnerům a sponzorům, protože u nás jsou dva druhy filmů – jedny mají schopnost oslovit tři sta, čtyři sta, pět set tisíc diváků, druhé takový divácký potenciál nemají, ale snad se mohou stát o to větší filmovou událostí pro užší okruh diváků i odbornou veřejnost. Proto si je třeba považovat firem, které se nebojí podpořit tyto menšinové nebo náročnější, nevím, jak to mám přesně nazvat, filmy, zvlášť když stát se k nim chová tak macešsky.
