Kdy a jak vznikla myšlenka Vašeho nového filmu GRANDHOTEL?

Prapodivně. Dostal jsem od producenta nabídku dělat film Nebe pod Berlínem podle knížky Jaroslava Rudiše. Usoudil jsem ale, že by to byla dost komplikovaná produkce. Párkrát jsme se sešli s Járou Rudišem, kterého jsem znal už z dřívějška. Připadal mi jako skvělý a sympatický člověk, říkal jsem si, že bychom mohli v budoucnu něco zkusit udělat společně. Začali jsme se o tom bavit. Nejdříve mě napadla taková vlaková road movie. Když jsem ale námět viděl sepsaný, tak se mi to moc nelíbilo. A tak jsme se sešli ještě jednou a on mi vyprávěl, o čem chce psát. Byl to jeho životní příběh z dob, kdy pracoval v hotelu v Liberci. Z jeho příběhu jsme společně vytáhli jednu dějovou linku, ze které vznikl námět na tento náš film.

Najdou v něm diváci paralelu s Vašimi předchozími filmy?

Stoprocentně. Člověk vlastně točí pořád jeden film dokola. Podvědomě tam cítím pořád ty stejné dialogy. Když to člověk dělá upřímně, zjistí, že vlastně vytváří vlastní styl a rukopis. A to je, myslím si, důležité. Divák, který na mě jde, tak vlastně uvidí malinko to, co čeká. Jsou tam určité stylotvorné prvky, které očekáváte a které budou vyslyšeny.

Jak vzniklo herecké obsazení?

Do hlavní role jsem si vybral Marka Taclíka, kterému jsem trochu vyčítal, že to nezvládl ve filmu „Jedna ruka netleská“, a přesto jsem ho obsadil. Hlavně také proto, že se skvěle hodil do kombinace k ostatním hercům. Do hlavní ženské role jsem si vybral Kláru Issovou. Klára se mně líbila ve filmech „Co chytneš v žitě“ a „Indiánské léto“. Do role Patky jsem obsadil Jardu Plesla z Dejvického divadla, s čímž nejdříve moji spolupracovníci nesouhlasili. A tak jsem musel udělat něco, co zpravidla moc nedělám - postavil jsem se proti všem. A mám pocit, že mi to vyšlo. Plesl je pro mne vlastně obrovským překvapením a myslím, že to uznávají i ti, co mi ho tenkrát vymlouvali. V další roli se objevuje Jaromír Dulava, který je skvěle sehraný s Markem Taclíkem. Pak tam hraje také Ladislav Mrkvička. Posledním, koho bych zmínil, je Dita Zábranská, což je herečka z konzervatoře, která hraje druhou hlavní ženskou roli.

Jak vůbec vypadá takový typický režisérův den?

Při natáčení na Ještědu den většinou začínal okolo půl šesté ráno. Většinou začínám lehkou snídaní. S kameramanem a asistentem režie si zrekapitulujeme, co se ten den bude všechno dělat. Pak přivedeme na plac ještě nenalíčené herce, zkoušíme přibližně tak hodinu až dvě. Potom se jdou herci obléct a do maskérny a začneme natáčet. Následuje třicetiminutový oběd. Odpoledne se opakuje to samé. Opět se zkouší scéna a znovu se točí. Vždycky se snažím vyprovokovat se k tomu, abych to udělal lépe, než jsem si to připravil a případně, abych i vymyslel ještě něco nového, improvizovat. Na konci dne se snažím připravit se na následující den, pouštím si denní práce, zhodnocuji, co bylo špatně a co by se dalo zlepšit, eventuelně něco přepíši. Večer si dám s herci a se štábem červené víno.

I tentokrát spolupracujete na hudbě s Janem P. Muchowem. Jak moc se podílíte na výběru hudby do Vašich filmů?

Na hudbě se podílíme s Honzou Muchowem už dlouhodobě společně. Vzájemně se inspirujeme. Je to zvláštní propojení. Už od začátku, kdy film připravuji, se o něm bavíme a pouštíme si různou hudbu. Například než jsme začali dělat Samotáře, tak jsem mu pustil Davida Sylviana, jehož hudba je taková melancholická, díky čemuž on vlastně pak vystihl podstatu. Vždycky se snažím určit nějaký tón.

Předchozí filmy Samotáři a Jedna ruka netleská jste si produkoval sám. Na Grandhotelu spolupracujete s Kryštofem Muchou. Jak jste se dali dohromady a máte nějaké další společné plány?

S Kryštofem Muchou jsem se seznámil při spolupráci na znělkách pro karlovarský festival. Do budoucna chceme vystupovat jako producentská dvojice, rozhodně plánujeme udělat společně můj příští film a nevylučujeme spolupráci i s jinými režiséry.

Jakého diváka byste rád přilákal do kin?

Jsem přesvědčen, že jsem neztratil spojení s teenagery a že to opět bude fungovat. Zase to bude film spíše pro mladší, než pro starší. Tenhle film je vlastně takovým návratem k „Šeptej“, ale tentokrát už je to dobře natočené a trochu svižnější. Určitě je hodně poetický a snový. Ale ten realismus tam je. Tenkrát jsem ještě neměl dost zkušeností a všechno jsem se učil.