On-line rozhovor s režisérem Jiřím Strachem na Tiscali
Anděl Páně je váš první celovečerní film? Jak vznikl nápad natočit pohádku do kin?
První celovečerní film vznikl tak trochu náhodou a popravdě ještě před půl rokem jsem netušil, že jím Anděl Páně skutečně bude. Pohádka se točila původně pro vánoční obrazovku ČT, ale jaksi se nám vyloupla a když jsme si letos v březnu zahráli servisku na plátně, všichni – nejen tvůrci, ale i producenti v ČT – se shodli, že by byla škoda nenechat Anděla vletět do kin. ČT bohužel ale na dofinancování projektu už neměla dostatek peněz a na mně zbylo, abych sedmimilionového koproducenta sehnal sám. A na to jsem měl čas pouze do konce června, neboť televize požadovala buďto mít pohádku na podzim v kinech, nebo na Vánoce v televizi. A konec června byl deadline, jakou technologií film dokončovat, aby se to vůbec stihlo, jestli filmově, nebo jen „televizně“. A jak se shání tolik peněz za tři měsíce? Blbě. Nebýt Pavly Tomsové a její produkční firmy HOO DOO, seděl jsem teď na Kavkách a míchal zvuk ve stereu, kdežto teď sedím ve Studiu Virtual a míchám v Dolby 5.1.
Anděl Páně je pohádka, která jistě zaujme i dospělé. O čem je?
Je o schopnosti odpouštět a o umění nezištně se obětovat pro jiné lidi. Jsou to tedy témata, která jsou nejen tradičně křesťanská, ale především hluboce lidská. A dnešním světem veskrze opomíjená. Strašně mě bavilo je vytáhnout ze zapomnění, oprášit a přednést řečí pohádkovou, krystalicky čistou, srozumitelnou, bez jinotajů. Ale netesám pomník morálce, snažili jsme se tohle všechno vyprávět s humorem a nadsázkou, která možná pár ortodoxních katolíků nadzdvihne. Ale já si upřímně myslím – a říkám to s prismatem věřícího člověka – že v nebi je děsná sranda, že Pán Bůh má smysl pro humor a že Panně Marii se tam neříká „ó svatá neposkvrněná“, nýbrž „Zdrávas Maruško“. Jinak by přece nebe po smrti nebylo za odměnu.
Kde všude a kdy jste natáčeli?
Točilo se v prosinci minulého a v lednu letošního roku. Interiéry jsou na hradě Český Šternberk, kde měl celý štáb takové nadstandardní podmínky k práci, a to díky laskavé a nevídané velkorysosti majitele pana Zdeňka Sternberga. Exteriér hradu je šumavský Kašperk, kde se dalo předpokládat, že v lednu bude ležet sníh, lesy jsou v okolí Kašperských Hor, Kvildy a Špičáku, nádvoří Křivoklátu jsme proměnili v tržiště... Nesmím zapomenout na kostel svatého Mořice u Annína zvaný „Mouřenec“, který byl založen ve 12. století, na románských základech stojí nádherná gotika s původními freskami. Místo fantastické a půvabné, zapomenuté kdesi v lesích. A tak fotogenické, že filmařova dušička pláče dojetím.
Podílel jste se nějak na scénáři? Co vám osobně víc vyhovuje: dostat od scenáristy hotový scénář, nebo dáváte přednost autorské práci?
Ještě než se ke mně scénář dostal, byla Lucka Konášová uválcována sedmi verzemi televizní dramaturgie. A když jsem ten text přečetl, neměla už sílu ani čas na další úpravy, nicméně jsme se shodli, že okořenit to humorem, zabydlet nebe svatými a zdramatizovat konec tomu textu určitě pomůže. Obrátili jsme si tak trochu role – já přepisoval a Lucka mi to zpětně dramaturgovala. A vznikl finální text, který je takřka doslova na plátně. Nutno dodat, že v této fázi nám také velmi pomáhala dramaturgyně Eva Vondrová. Ale není podstatné, kterou situaci kdo vymyslel, jestli tenhle dialog napadl mě nebo Lucku, jestli jsem tomu pomohl malinko nebo hodně. Důležitá je ta tvůrčí souhra mezi Luckou a mnou, kterou jsme si vyzkoušeli poprvé na televizním filmu Vůně vanilky, to stejné vidění věcí, humoru a hodnot. Tedy všem říkám: autorsky je to scénář Lucky Konášové. A pánbůh zaplať, že Lucka není autorsko-egoisticky ješitná, že umí zůstat otevřená dalším nápadům. Film je koneckonců kolektivní dílo, Anděl není můj, scénáristky, nebo představitele hlavní role. Je nás všech, každý mu nějakým dílem přispěl. A doufám, že bude i diváků.
Točíte rád pro děti? Máte s dětským divákem již nějakou zkušenost?
Tato je první velká zkušenost, nicméně soudím, že už dávno je pryč doba, kdy se jinak točí pro děti a jinak pro dospělé. Koneckonců se domnívám, že taková doba ani nikdy nebyla a pakliže někdo točí pro děti „jinak“, strašně se plete. Podíváte-li se na velké české pohádky, není v nich žádné trdlování, žádná kašpárkovská šmíra, hraje se tam pravdivý příběh, pravdivé emoce. Dnešní děti, které nám dávají na frak v chytrosti, znalostech pécéček a internetu, jejich vnímání je zrozené ve videoklipech a počítačových hrách, tahle generace má být zvědavá na absurdity „studiových“ pohádek a na jakési trapné šišlání? Ideální pohádkou dnešních dětí je Pán prstenů. Největší chybou by bylo děti podceňovat.
Pohádka má velmi atraktivní herecké obsazení, a to i v menších rolích. Podle čeho jste herce vybíral a musel jste je přemlouvat?
Ten text byl natolik kvalitní, že jsme nikoho s herců přemlouvat nemuseli. Myslím, že se všichni těšili a bavilo je to. A také jsme si po dlouhé době užili exteriéry, takové, kdy se jde v půl šesté ráno spát, aby se v sedm vstávalo na plac... Užívali jsme si každou minutu, bavilo nás být spolu – kdo to nezažil, asi nikdy nepochopí. Ten čas šumavských exteriérů bude patřit k nejkrásnějším dnům mého života. A to atraktivní herecké obsazení? Já přeci vždycky mívám skvělé herce! Ale tady jsem obzvlášť neponechal nic náhodě. Když jsem loni rozmýšlel, jak takové nebe vypadá, bezděky jsem zvedl oči k letní obloze plné hvězd. Jasně – nebe plné hvězd! A bylo to na světě. Svatá Anna řekne snad dvě věty, ale nesmí to být jen tak leckdo. Nejmíň Geislerka! A už to jelo... K tomu patří dodat otřepanou větu, že velikost herců se pozná, umí-li přijmout a vystřihnout epizodku. Jiřina Jirásková, Jana Hlaváčová, Veronika Žilková, Jirka Pecha, Standa Zindulka a Aňa – to je můj seznam velkých herců.
Jak vás napadlo do role Pána Boha obsadit zrovna Jiřího Bartošku?
No, to bylo strašně jednoduché. Ptal jsem se sám sebe: Kdo v této zemi může hrát Pána Boha? A odpověď byla okamžitá: 1) Václav Havel 2) Václav Klaus 3) Jiří Bartoška. První už ve filmu hrál, druhý by asi pro své prezidentské povinnosti neměl čas, takže to zbylo na charismatického Barťáka. A musím dodat, že si svého „božství“ užíval. Celý štáb ho každé ráno vítal zvoláním „pozdrav pánbůh“, Jirka odpovídal „dejžto, dejžto...“ a přitom smutnil, že právě dosáhl hereckého vrcholu, protože nikoho vyššího už hrát nemůže. Já štábu zakazoval říkat jméno „Bartoška“ nahlas, abychom jako nebrali jméno boží nadarmo.
Dominantní složku ve filmu tvoří hudba, kterou složil Miloš Bok. Jak vznikla spolupráce s ním?
Bokovu hudbu jsem znal od nějakého jednadevadesátého roku, konkrétně jeho Missu Solemnis, kterou složil, když mu bylo osmnáct. Považuji ji za mimořádné, uchvacující dílo, tak emotivní, tak prožité, tak duchovní! Po pár letech ke mně doplula další Bokova věc, Skřítci z Křinického údolí. Když zavřete oči, zjistíte, že vám Bok vypráví příběh plný něhy, poezie, naděje, smutku, citu... A snad tehdy mě napadlo, že si ho určitě někdy musím vzít na film. Přitom mi ale bylo jasné, že to nesmí být lecjaká inscenace pro televizi, že to musí hrát na plátně, že potřebuje orchestr v plné náloži... Čekal jsem, že mě Miloš překvapí, ale on doslova překonal všechny mé nejtajnější sny. Podle mého je jeho hudba k Andělovi jedním slovem skvostná. Myslím, že to je nový Zdeněk Liška, že tato zem neměla takového filmového komponistu celá léta. A přitom nezapomeňme, že ve filmu Bok debutuje! Teď zazářil Miloš Bok světlem supernovy a fandím mu, aby Akademii letos výrazně zamíchal karty při nominacích na Českého lva.
