Měl jste v roli Vladimíra prostor pro vlastní improvizaci?
Drželi jsme se scénáře, ale Milan Cieslar se mě hodně ptal, co si o tom myslím a jak bych to případně řekl jinak. A co se mu líbilo, to použil. Konkrétně jsem si vymyslel příjmení postavy, kterou hraju. Jmenuje se Vladimír Žůrek. Pojmenoval jsem ho po spolužákovi ze základní školy v Brně Bystrci. Ten spolužák se jmenuje Petr Žůrek. Mně se to jméno vždycky líbilo, tak proto.
Hrajete pětatřicetiletého muže, který pomalu začíná bilancovat svůj život. Jak se Vám hrála tahle vážnější poloha?
Nepřemýšlel jsem nad tím, kolik je tomu člověku let a ani Milan Cieslar mi to nepřipomínal. Asi se mu zdálo, že se pro tu roli hodím a pak už jsme to neřešili. Bavilo mě to. Navíc myslím, že mám s Vladimírem některé společné rysy – například jsem takový mírný hypochondr, v tomhle jsem pro inspiraci nemusel chodit daleko. Vladimír je trochu ustrašený, zmatený a zároveň tvořivý člověk, i když ještě pořád neví, kudy se propracovat k tomu, aby byl úspěšný v tom, co dělá. Je to takový zábavný a zároveň dojemný chlapík. Jde sice o člověka, který opustil rodinu, takže se nezachoval moc kabrňácky, ale ono je vždycky těžké, někoho jednoduše odsoudit, pokud ho dobře neznáme. A i pak je to těžké. Na Vladimírovi se mi líbí, že to není kladný hrdina, ale takový „lidský“ hrdina. Vladimír Žůrek.
Vladimír ve filmu podlehne začínajícím příznakům choroby, na kterou má podezření. Neměřil jste si ve skutečnosti během natáčení pravidelně teplotu?
Když jsme točili scénu, ve které si Vladimír v autobuse sedne na injekční jehlu kvůli které má pak také obavy, že může být HIV pozitivní, tak mě Milan Cieslar tou jehlou omylem doopravdy píchnul. Lekl jsem se, až jsem vyjekl. Později jsem se přistihl, jak si na to místo po vpichu nenápadně sahám a přemýšlím nad tím, kde všude se ta jehla válela. Trochu jsem to řešil, ale tak daleko jako Vladimír jsem se nedostal.
Jak jste zvládal znakovou řeč, kterou jste používal v komunikaci s vaší filmovou dcerou Natálkou?
Měli jsme s Petrou Jungmanovou, která hraje mou manželku Marcelu, učitele znakové řeči. Dokonce mi znakování nepřipadalo ani tak těžké. Něco málo jsme se naučili, ale bohužel ne tolik, abychom mohli komunikovat plynně. Ve skutečnosti jsme ale s Lenkou Sagulovou komunikovali přes tlumočníka. Mám už s hraním s neslyšícími zkušenost. Na JAMU je ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící, s neslyšícími studenty jsem si kdysi v Martě zahrál v představení Leonce a Lena. Mají svůj svět a je na nich výborné, že se vůbec nelitují a nepovažují za někoho, kdo by na tom byl nějak hůř než ostatní.
Ve filmu mluvíte poměrně špatně rusky, musel jste neznalost ruského jazyka předstírat?
Je to samozřejmě záměr a zároveň si toho už moc nepamatuju, takže se to hezky sešlo. V jedné scéně jsem ale zkusil vtip s použitím slov krasivyj a krasnyj a hned se ujal. To se nám na základní škole pletlo všem.
Jsou podle Vás osudy tří sourozenců Jany, Anny a Vladimíra reálné?
Příběhy postav na sebe navazují. Paralelně vidíme v jedné rodině různé dimenze vztahů, což je pěkné. Ve skutečnosti je vztahů nekonečné množství a záleží hlavně na nás, jaké jsou ty naše. Nebral bych to tak, že je to model společnosti, je to určitá sonda, svědectví o tom, jak taky můžou vypadat vztahy mezi mužem a ženou, ženou a ženou nebo mužem a mužem …
Máte nějakou vtipnou příhodu z natáčení?
No, ona není asi moc vtipná, ale když jsme měli točit scénu, kdy mi berou krev, tak jsem se trochu bál a když to viděla Jana Bernášková, která ve filmu hraje Milušku, řekla, že to můžou natočit s její rukou. Takže ta krev je její krev. Byla moc hodná, že to pro mě udělala.
Cítíte se více jako divadelní nebo filmový herec?
Já se cítím jako bytost ve vesmíru a kromě toho se živím tím, co mě baví. Hraju si sám se sebou, hraju na divadle, ve filmu a taky s hudbou si hraju. Momentálně to chci směrovat k filmovým rolím, cítím se v nich lépe. Na filmu se mi líbí, že je takový intimní, člověk v něm může velmi minimalisticky něco vytvářet.
Jak byste vysvětlil název filmu Duše jako kaviár?
Původní význam slangového výrazu pro slovo kaviár z filmu vypadl, takže bych řekl, že je to překlad jedné francouzské povídky z roku 1935.
To vypadá na jednu z dalších mystifikací Jana Budaře… Co těmi opakovanými mystifikacemi především o své osobě ve skutečnosti sledujete?
Je to taková obrana před tím, abych sděloval informace o sobě lidem, které moc neznám. Myslím, že to tak dělám proto, aby ani o těch pravdivých informacích, které o mně kolují, nebylo jisté, jestli jsou pravdivé a naopak. Taková malá tíseň, možná.
