Jako postavu ve filmu hrajete?
Jsem maminkou Václava Hrubeše, jedné ze dvou ústředních postav, kterou hraje Honza Budař. Pohled na ni a jejího muže – ve filmu Miroslava Donutila – je nutně tragikomický. Manželé Hrubešovi jsou totiž k sobě poněkud nešťastně připoutáni. Oba už trpí rozmanitými neduhy charakteru i věku a ani jeden není z projevů toho druhého zrovna nadšený. Maminčina zmatenost, její urputná láska k ne zrovna bůhvíjak povedenému synovi, i její poslušnost vůči nadvládě manžela jsou všechno vlastnosti, které její komické neštěstí jenom násobí.
Tahle maminka je rozhodně dojemná figura. A taky pozoruhodná nešika – svého tyranského manžela jenom dráždí neustálou starostí a péčí, každou chvíli náměsíčně spálí řízky a už mnoho let se patrně jen tiše hroutí…
Ano, a právě proto s ní soucítíme. Protože každý z nás se narodil s nějakým slabým místem, každý víme o věcech, které i při nejlepší vůli prostě nezvládneme. Největším přehmatem paní Lídy Hrubešové je určitě její manžel. Toho si tedy vybrala opravdu nešikovně.
Kdybyste si musela vybrat, chtěla byste být spíš Hrubešem nebo Marešem?
Dobrovolně bych se určitě nehlásila ani k jednomu. Filmy jsou obvykle napsány a natočeny tak, aby se divák mohl s nějakým hrdinou ztotožnit. Jenže tady je to jinak. Tenhle film nám představuje pestrou přehlídku věrohodných lidských typů, do jejichž duší nám dává nahlédnout. Není to vždycky pěkný pohled, ale my máme jedinečnou možnost jim porozumět a pochopit je. Film, jako je Hrubeš a Mareš, nám umožňuje vidět, kolik dobrého snažení v lidech je a jak snadno se i ten nejkrásnější záměr obrátí vniveč. Proto jsou také revizor Václav Hrubeš i jeho nezaměstnaný kamarád Josef Mareš tak dojemní. Ale nechtěla bych být v kůži žádného z nich, děkuju pěkně.
Je pravda, že jste měla hrát už ve filmu Nuda v Brně? Proč k tomu tenkrát nedošlo?
Ano, Vladimír Morávek mě oslovil už tenkrát. Moc nerada jsem se tehdy filmování vzdala, ale točilo se v době, kdy jsem si potřebovala už velmi nutně odpočinout a přijmout cokoli navíc už bylo nad moje síly. Četla jsem scénář a bylo mi jasné, že Nuda v Brně bude výborný film – a měla jsem pak velkou radost, že jsem se nespletla. Vladimír Morávek je ale výjimečný i v tom, že je to režisér, který se po prvním odmítnutí nadosmrti neurazí: a to u téhle profese vůbec není obvyklé. Takže když připravoval svůj druhý film, nabídl mi roli znovu. No a to už jsem naštěstí měla odpočívání za sebou.
Vladimír Morávek je tedy režisérem, který se neuráží – v čem dalším je ještě výjimečný?
Vyznačuje se až fanatickým pracovním zanícením, které je mi sympatické. Už řadu let plynule přechází z jednoho projektu do druhého, nesnáší prostoje a jede ve vysokém tempu. S obdivem jsem sledovala, kolik pozvánek na jeho nové inscenace nám chodilo jenom z hradeckého divadla – a to nebyla zdaleka jediná scéna, kde působil. Blíž jsem ho poznala, když režíroval v pražském Národním divadle. Získal si mě tím, jak moc o mou účast stál a jak velkoryse se postavil k faktu, že s ním nemůžu hned zkoušet, protože zrovna točím – s Alicí Nellis jsme zrovna pracovaly na filmu Výlet. Takže mě nechal nastoupit do práce o celý měsíc později. Vyslechl moje důvody a naprosto samozřejmě a mile mi pak vyšel vstříc. A přitom bylo jasné, jak moc mu na tom projektu záleží a že mu je každý den zkoušení drahý.
Film Hrubeš a Mareš je příběh velmi zvláštního kamarádství. Máte i vy nějakou kamarádku do deště?
A víte, že ne? Mám přítelkyně, ale ne v takové těsnosti nebo vzájemné závislosti. Jsme si do deště s oběma dnes už dospělými dcerami. Mám už nadějně rozvětvenou rodinu, o kterou se opírám a která se zas může spolehnout na mne. A především mám svého soudešťovníka Stanislava Remundu, dnes už opravdu můžu říct partnera na celý život. Ten je vždy připraven, kdykoli mi začne pršet.
Přesto – byla jste někdy v pokušení po svých blízkých něco hodit? V rodině Lídy Hrubešové s jejím cholerickým manželem to byl poměrně běžný jev…
Kdepak, souboje s rodinnými příslušníky vůbec nejsou moje parketa. Spíš tu a tam se přihodí slovní záležitosti, přeletí ostré slovo, přesně to, o kterém víte, že se vyslovit nesmí. To slovo, co se má spolknout. Jeli jsme s dcerou Theodorou na zájezd a z okénka auta jsme zahlédli billboard s tváří nějakého politika, který kandidoval do Senátu. A Thea, s nějakým pro mne dostatečně nepodloženým argumentem, prohodila, že ho bude volit. Začala nevinná diskuze, já a můj muž jsme měli opačný názor. Theodorka začala mírně stupňovat svou svéhlavost, a úsilí naše názory převálcovat. Já se snažila spíš zmlknout a celý rozhovor tak zahnat do autu. Ale nejhorší je doutnat dovnitř, takže po krátké přestřelce mezi dcerou a manželem mi najednou povolily nervy. V rozrušení jsem hodila po své dceři pár vět, které se dotkly její bezmezné důvěry v mojí mateřskou toleranci. Hned mě to hrozně mrzelo. Sama jsem z toho byla moc nešťastná a rozrušená, ale protože já jsem vždycky neštastná a rozrušená dovnitř, přivodím si pak až fyzickou nevolnost. Večer na jevišti jsem najednou nemohla popadnout dech, ozvalo se klimbající astma. Z toho je snad jasné, že předměty ani ostrými slovy po svých blízkých neházím. A když to výjimečně udělám, v mém případě to funguje jako bumerang.
Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se ve filmu vašeho syna, Václava Hrubeše mladšího, jistá redaktorka z časopisu Celebrity. Vy máte nějaké krédo nebo motto?
Z rozhovorů s jinými lidmi vím, že mívají připravené nějaké to přísloví, citát nebo dokonce verš – ale já to opravdu v záloze nemám. Pro novinářský rozhovor je to možná dobré, ale myslím, že na život bývá i to nejchytřejší motto krátké.
