[Ivan Vojnár]

Režisér Ivan Vojnár obsadil své oblíbené místo v pražské kavárně Konvikt (hned u vchodu na rozvrzaném sedadle č. 1), objednal si tomatový džus a s velkým soustředěním odpovídal na otázky. V té době měl už za sebou českou premiéru nového filmu Lesní chodci, v němž vypráví o lidech, kteří si ve společnosti zvolili život outsiderů. Dříve kameraman (zejména spolupráce s Drahomírou Vihanovou), později samostatný režisér dokumentárních (Sen o pierotovi aj.) a hraných filmů (Cesta pustým lesem) se pokusil slovy zformulovat myšlenku svého nejnovějšího díla.

Pane režisére, Váš film Lesní chodci přišel nedávno do kin. Jak jste spokojen s dosavadními reakcemi diváků a kritiků?

Recenze jsou poměrně příznivé, ale opět se objevily hlasy, ze kterých nemůžu mít radost. Týkají se tématu filmu. Jednou z věcí, se kterou se od dětství setkávám v české společnosti, je nedostatek smyslu pro pochopení jiných kulturních skupin, v tomto případě dělníků. Kritikové se mě ptají, proč se zabývám tématem člověka na okraji, a s tím já nemůžu souhlasit. Existuje názor, že naše společnost je v současnosti daleko rovnější než společnosti na západě a myslí se tím rovnost sociální. Ano, rozdíl mezi bohatými a chudými ještě není zatím takový - teprve přijde - problémem je ale kulturní nerovnost. Já se nezabývám po celou dobu své tvorby člověkem na okraji, já se zabývám jinou kulturou. Pozoruji, že je u nás malý zájem po poznání jiných skupin. Dokáže to pouze člověk buď velmi originální, nebo člověk, jehož utrpení je tak vysoké, že jakákoliv jinakost u něj nehraje roli. Z toho důvodu se u nás těžko chápe rozdíl mezi vysokou a nízkou kulturou, s jejímž směšováním já ve filmu pracuji, a to se mi vyčítá. Diváky mého filmu může proto zneklidňovat, že hrdinové - ač dělníci - čtou Hanče, Gellnera či Shakespeara. Ano, jde o dělníky, ale pozor, může jít o padlé inteligenty, ne o lidi hloupé a nevzdělané. Odráží se to i na jejich vyjadřování, ve kterém záměrně mísím hovorový jazyk se spisovnou češtinou. Jsem ale přesvědčen, že tak tomu má být.

[Z natáčení Lesních chodců]

Kulturní vnímání je u nás příliš strnulé, což mám možnost posoudit díky svým výjezdům do zahraničí za příbuznými nebo na festivaly. Tato strnulost se netýká jen filmu, ale i divadla a dalších uměleckých disciplín. Naše společnost není v tomto ohledu multikulturní a doplácejí na to sami kumštýři. Pokud někdo originální tvorbou překročí problém jinakosti, jak se teď stalo režisérovi Karlu Vachkovi (Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma), zařadí se ke skupině lidí, kteří ho nahlížejí jako „jiného“, a zkamení. Stratifikace naší společnosti je strašlivá, můžeme ji pozorovat i v činžovních domech, kde se lidé vzájemně neznají. Taková izolovanost na západě není možná, tam se lidé navzájem pozorují a srovnávají. U nás když společnost někoho do sebe vsákne, nutí ho, aby přestal být tvořivý a zkameněl. A to je velmi provinční! Nesouhlasím s tím, že česká společnost je rovná a rovnější než západní, protože někdy rozdíl mezi bohatými a chudými není tak podstatný jako rozdíl mezi jedněmi a druhými. Opakuji, vnímání a pozorování jinakosti v naší společnosti neexistuje. Snad proto je nepochopení tématem všech mých filmů a já o něm budu v nejbližší době točit zase hraný film.

Hraný film, když jste se dosud - až na výjimku Cesty pustým lesem (1997) - věnoval dokumentární kinematografii?

[I. Vojnár režíruje Lesní chodce]

Ano, chci se věnovat hranému filmu, který však vnímám jako směšování postupů hraného a dokumentárního filmu, což mi dává větší prostor pro vyjádření. Řeknu daleko víc, než kdybych řekl jen dokumentem a jen hraným filmem. Hraný film je pro mě globálnější vyjadřovací prostředek a nemyslím si, že dělám jeho klasickou podobu. U mě jde o jakýsi kinematografický tvar s výrazně esejistickou rovinou vyprávění. Nechybí v něm poučování, což je záměr, protože já se zaměřuji na mladou generaci a pokud jsem si všiml, tak ona mě chápe a vnímá. V Brně mi po projekci jeden z kritiků vyčítal, jak může číst asfaltér Shakespeara, ale během kuloárové diskuse ke mně přistoupila jedna dívka - prodavačka a potvrdila mi, že její kolegyně z krámku jsou daleko vzdělanější než leckterý vysokoškolák.

Mezi svátky na konci loňského roku jsem byl ve Francii. Díval jsem se tam na filmy; diferenciace francouzské kinematografie je při počtu 150 filmů ročně úžasná. Domnívám se, že to souvisí s vnímáním vlastní jinakosti. Pro takový typ filmu, jaký my nazýváme autorským nebo nezávislým filmem, užívají označení art-esejistický film. Způsob zpracování je naznačen už v samotném pojmenování díla, což považuji za velmi šťastné.

V souvislosti s nepochopením jste zmínil vlastní dětství. Do jaké míry jsou vaše filmy autobiografické?

Všechny mé filmy jsou autobiografické, ale jsou to do jisté míry autobiografické metafory. Vyprávím o věcech a lidech, které dobře znám. Nedá mi velký problém si přestavit, jak Jiří Schmitzer (Rufus) a Zdeněk Novák (Čerčil) sedí v hospodě. Něco o tom vím, já jsem tak rovněž žil. Bez problému mohu takové lidi obléct, vybrat jim kostým. Vím, jak se chovají, a netýká se to jen opilců. Pokud natáčím Romy (Lesní chodci, 2002), liliputány (Nespavost, 1993) nebo chovance psychiatrické léčebny (V zahradě, 1995), formuluji přitom téma, které jsem už zmínil - jinakost, o které hodně přemýšlím a kterou se snažím ze života dobře odpozorovat. Snad proto si ve filmu dovoluji esejistickou polohu vyprávění. Ve všech filmech cituji buď z divadla (divadlo mě kdysi velmi bavilo, po jistou dobu jsem se chtěl dokonce stát hercem), nebo pracuji se svou fotografickou zkušeností (na FAMU jsem vystudoval kameru). To jsou ale věci, které mám v sobě už překonané. O kameře vím tolik, že se jí nezabývám, funguje u mě zcela podvědomě. Vedle toho ve filmech užívám literární citace, což mi zvláště odborná kritika vyčítá, ale vnímavý mladý divák, což je moje cílová skupina, podvědomě ví, s čím já pracuji. Nemám rád jednoduchou formu vyprávění.

A otázka na závěr: dá se říct, že by Vám při psaní scénáře byla nějaké postava nejbližší?

Scénář napsal Martin Ryšavý na základě deníku jednoho z jeho příbuzných (text jsme ve filmu skutečně použili, samozřejmě v upravené podobě). Šlo o úhledné literární dílko vyprávějící o tuláckém romantismu, což jsem nechtěl, proto jsem Martina poprosil, abych dále na jeho scénáři mohl pracovat sám. Celé jsem to předělal. Nejdříve jsem to posunul k beatnikům, abych se zbavil trampů. O beatnicích něco vím, já jsem beatnickým obdobím velmi intenzivně žil. Když jsem tento krok udělal, snažil jsem se o ještě větší zobecnění. Šlo mi o to, dostat se k tomu, že hlavní hrdina Rufus se neustále zabývá literaturou a je jakýsi písmák a Čerčil možná zkrachovalý vysokoškolák. Martinův scénář byl zaměřen především na ně, ale popravdě řečeno, mně to příliš nevyhovuje.

Mě zajímá více mladá generace, proto jsem vyprávěcí konstrukci přesunul do současnosti a celý příběh pojednávám jako retrospektivu nebo spíše představu mladé generace o tom, jak svět jejich rodičů vypadal. Zároveň mě baví, že jsem vyprávění zasadil očí ženy (mladé Gréty), protože mě svět tuláků, hospodských „romantiků“ dnes už vlastně nezajímá. Mě zajímá svět mladých hrdinů a ještě mně přijde zajímavější, když ho vypráví žena. Já se ve filmu neztotožňuji s nikým a pokud bych se s někým ztotožňoval, pak se ztotožňuji s ženami. Ty ženy nejsou trpné, nejsou nahlíženy očima romantiků – Rufuse a Čerčila. Jejich svět je statický, i když to není svět hlupáků, naproti tomu svět žen, i když má v sobě plno utrpení, jak vidíme na osudu Gréty, je daleko dynamičtější, poutavější a já mu fandím.

Děkuji za rozhovor.