Jak jste potkal Román pro ženy?
Úplně jednoduše. Zrovna, když jsem ve Valticích nakládal víno do auta, zazvonil mi mobil a v něm se mě producent ptal, jestli mi může poslat mailem nějaký scénář. Teprve když jsem přijel do Prahy a otevřel mailovou poštu, tak jsem zjistil, že jde o Vieweghův Román pro ženy.
Překvapilo Vás to?
Musím přiznat že ano. Měl jsem velkou radost, že mi TV Nova nabízí takovou látku. S chutí jsem si jí přečetl a na jejich nabídku bez problémů kývnul. Scénář se mi zdál výborně napsaný, věděl jsem, že v něm stačí provést pár drobných režijních úprav a můžeme začít prakticky hned točit.
Co se Vám na scénáři líbilo nejvíc?
Především Vieweghův smysl pro humor. Hodně mě bavila i forma vyprávění, kdy se vlastně všechno dozvídáme formou retrospektivy – hlavní hrdinka Laura vypráví svůj příběh kadeřnici. A v neposlední řadě mě lákalo udělat zase jiný žánr, než jaký jsem zatím dělal.
Co z toho podle Vás diváci nejvíc ocení?
Troufnu si tvrdit, že každý divák v Románu pro ženy najde kus sebe. Že tam najde aspoň jednu scénu, kterou sám osobně zažil, nebo aspoň jednoho člověka, kterého v životě potkal.
Někteří novináři Román pro ženy překřtili na českou Bridget Jonesovou. Lichotí Vám to srovnání?
Já ani jeden díl Bridget Jonesové neviděl, takže nemůžu říct, jestli mi takové srovnání lichotí nebo ne. Přiznám se, že dokonce ani nevím, o co v těch filmech jde. Můžu říct jen tolik, že jsem točil vlastní film podle vlastních představ a rozhodně jsem nepošilhával po nějakých úspěšných filmech a nesázel na nějaké osvědčené modely.
Ale předpokládám, že předchozí vieweghovské adaptace, Báječná léta pod psa a Výchovu dívek v Čechách, jste viděl.
Viděl. Zhruba v době, kdy měli premiéru v kinech, což už je, pokud se nepletu, dobře sedm nebo osm let, takže si je až tak dobře nepamatuju. Vím jen, že to byly inteligentní, divácky úspěšný filmy, které ale nijak nevybočovaly z tehdejší produkce.
Bral jste to jako výzvu natočit Román pro ženy tak, aby vybočoval z běžné produkce?
S nikým jsem soutěžit nechtěl. Při natáčení Románu pro ženy jsem opravdu nešilhal ani po Bridget Jonesové, ani po Báječných letech pod psa. Jestli jsem bral něco jako výzvu, tak spolupráci s Michalem Vieweghem, který si poprvé napsal scénář podle vlastní knížky sám. Považuji ho za velmi inteligentního a vtipného člověka, se kterým stojí za to pracovat. Věděl jsem, že se můžu na jeho dialogy a dramatickou stavbu spolehnout a že je jen na mně, abych jeho výborné práci se slovem dokázal dát stejně dobrou obrazovou nadstavbu, abych nebyl popisný, abych dokázal využít nějakou obrazovou zkratku, se kterou divadelní a literární autoři nejsou zvyklí pracovat, zkrátka aby nám nevznikla rozhlasová hra, ale opravdu film.
A Michal Viewegh byl vstřícný?
Nemůžu si stěžovat. Já ho ctil jako autora, on mě ctil jako režiséra. Do filmu mi nikdo nezasahoval, ani scenárista, ani producenti, nikdo, Román pro ženy jsem opravdu natočil tak, jak jsem chtěl já.
Jak se rodilo herecké obsazení filmu?
Správný výběr herců patří ke klíčovým úkolům režiséra. Nejde o to obsadit největší hvězdy, jde o to najít takové herce, kteří do sebe natolik charakterově pasují, že příběh funguje a nikdo a nic z něj netrčí. Nejde o to zaplatit ta nejznámější jména, jde o to najít herce, kteří se budou navzájem doplňovat a kteří jsou schopni naplnit to, co ten příběh potřebuje a co od nich režisér chce.
Dlouhá léta spolupracuji s castingovou agenturou Soni Ticháčkové a Ivana Vorlíčka. Probírali jsme desítky a možná stovky jmen, pořád mluvili o tom, co by měli představitelé jednotlivých rolí splňovat, nejrůznější adepty zvali na herecké zkoušky stejně jako to dělá každý druhý režisér, až mi začala krystalizovat jména Marka Vašuta a Simony Stašové. K nim jsme pak našli Zuzku Kanócz, která se, troufnu si tvrdit, stane velkým hereckým objevem a překvapením. Dneska, když už film máme střižený a dolaďujeme ho jen v technických detailech, můžu s klidným svědomím říct, že kdybych měl tu možnost natočit film znovu s jinými herci, nevolil bych jinak, což platí i o představitelích menších rolí, kteří nás také moc podrželi – Mirkovi Donutilovi, Stelle Zázvorkové, Mírovi Noskovi, Davidu Švehlíkovi, Sašovi Rašilovovi, Laďce Něrgešové… Všichni odvedli bezvadnou práci.
Jak probíhalo hledání Zuzky Kanócz?
Rád objevuju pro svět filmu nové tváře, opravdu to mám rád. Je to jakási moje vnitřní ješitnost nesahat po hercích, které už objevil někdo jiný, hledat někoho nové, neznámého, ale přitom přinejmenším stejně dobrého. Myslím, že talentovaných lidí je u nás a na Slovensku dost, že to jen chce dát si tu práci je najít. Na Zuzanu mě upozornila moje castingová režisérka Soňa Ticháčková, která se o ní zase dozvěděla od pana Martina Huby, který s ní někde pracoval v divadle. Jel jsem do Bratislavy, tam jsem udělal konkurz, ten vyhrála, tak jsme jí pozvali do Prahy a tady už se rozhodovalo jenom mezi ní a jednou českou herečkou. Byly to naprosto rovnocenné kandidátky. Sám jsem se dlouho nemohl rozhodnout, kterou z nich vybrat. Po poradě se svými kolegy jsem se nakonec přiklonil k Zuzce, i když jsem věděl, že její čeština není dobrá a že jí pak budeme muset někým předabovat.
Jak byste Zuzku charakterizoval?
Zuzka je oheň a krev. Je to opravdu velmi dobrá herečka, ostatně sami uvidíte.
Dostavil se během natáčení nějaký krizový moment?
Krizový moment přímo ne, jen na nás všechny velmi těžce dolehlo, když jsme se dozvěděli, že týden po tom, co u nás dotočil, zemřel Patrik Stoklasa. Rozhodli jsme se mu tenhle film věnovat. Myslím, že si to zaslouží.
Jiné těžké momenty nebyly?
Náročné bylo natáčení třeba v krematoriu ve Strašnicích. To zrovna není prostředí, které by se na první pohled hodilo ke komedii a které by mě nabíjelo energií a pozitivní náladou, naštěstí tam s námi byl Mirek Donutil, který nás celý den zásoboval nejrůznějšími historkami a fórky, takže se to dalo snést.
Náročné to vždycky bývá i ke konci natáčení, kdy už je člověk na dně se silami. Tam je důležité nepolevit, nic nepodcenit a všechno poctivě dotáhnout.
Počasí nezlobilo?
Na Kanárech i v Tatrách jsme měli štěstí na sluníčko, které má kamera vždycky ráda, takže ani v tomhle směru si nemůžu stěžovat.
Proč jste ohledně hudby do filmu oslovil Francouze Jérômeho Degeye, Erica Caponeho, Michela Eliho, Arno Eliase?
To je jednoduché. V rádiu jsem slyšel jednu moc hezkou francouzskou písničku, pak se dozvěděl, že ji kupodivu zpívá Češka – Iva Frühlingová. Začal jsem se zajímat, kdo to je, sehnal si její desku Litvínov, kterou ve Francii vydala, párkrát si jí poslechl a zjistil, že je opravdu moc dobrá. Když jsem pak dostal do ruky Román pro ženy, najednou se mi zdálo, že právě taková hudba by se k té naší love story náramně hodila. Je to šarmantní, smyslná, žensky emotivní muzika, která má sex-appeal. Sehnal jsem si číslo na Ivu a zavolal jí. V jednu chvíli jsem dokonce uvažoval, že by mohla hrát Lauru, pozval ji na konkurz, ale ačkoliv byla velmi dobrá, Zuzka se ukázala přece jen lepší, takže z jejího obsazení nakonec sešlo, ale i tak jsme se na hudbě k filmu bez problémů domluvili s ní i s jejími francouzskými partnery. Ještě bych ale měl dodat, že kromě písniček Ivy Frühlingové z desky Litvínov a filmové hudby od Jérômeho Degeye, Erica Caponeho, Michela Eliho, Arno Eliase ve filmu uslyšíte i dvě písničky od Support Lesbiens.