Teď jsi se objevila v novém filmu Jaroslava Brabce Kuře Melancholik…
Roli maminky mi Jarda nabídnul už před pěti lety. Od tý doby se film mockrát přepsal a přeobsadil, jen já jsem zůstala jako veterán. Už od začátku se mi strašně líbil scénář, protože je to tak krásný… nádhernej příběh. Jak to dopadlo, nevím. Ještě jsem ho neviděla.
A co tvůj přechod z dívčích rolí do rolí žen a teď i maminky?Už nemůžu hrát puberťačky, necítím se tak a nebylo by to ani věrohodný. Musela bych to tahat z velký hloubky, abych někde vydolovala naivitu nebo pubertální nadšenost. Hlavně si myslím, že jsem to téma dost vyčerpala. Tohle mi přišlo zajímavější. Proč dělat pořád to samý? To bych lidi asi nudila.
Neberu to jako zralou roli. Je to taková moje princezna. Holky hrajou princezničky, a tak já jsem si zahrála tuhle maminku. Jenom tam chodím a usmívám se. Řekla bych, že spíš zdobím, aby se to třpytilo těma zlatýma vláskama. A já jsem nebrala to, že jdu hrát matku, jako nějaký úkol, se kterým se mám vypořádat. Chtěla jsem pracovat s Jardou, protože mě přesvědčil tím, jak na tom pět let vytrvale pracoval a úplně všechno tomu podřídil. Taková vůle se neodmítá.
Na natáčení jsem stejně moc času netrávila. Když budu přehánět, tak 20 dní celkem. Ta moje role je maličká. V kuse jsem točila možná pět dní. A kromě pár veselých večírků s Karlem Rodenem jsem ani neměla čas se tam s někým sžít.
Jak se ti spolupracovalo s Jaroslavem Brabcem?
Pěkně. Musím říct, že mě překvapil. Je to strašně citlivej člověk. Všechny věci, který jsme probírali předem perfektně věděl. A v momentě, kdy je na place, tak se nezapře, že je kameraman. Vnímá ty věci a vidí kameru a je úplně jak dítě malý když vidí autíčko. Kamera, to je jeho hračka. I když ji tady nedělal, stejně si ji hlídá.
Připravuješ něco novýho?
Teď budu točit s Frantou Brabcem, kterej dělá projekt Kytice od Erbena. Strašně zajímavej film. Franta je do toho úplně nadšenej a je mu jedno, jestli to někoho zajímá nebo ne. Strašně se mi líbí, že si to točí, protože chce a protože je to jeho idea a chce do toho dát úplně všechno.
Já tam budu hrát v povídce Zlatý kolovrat. A hraju obě dvě ty holky. I tu hodnou i tu zlou. Sestřičky.
Podle čeho si vybíráš role?
Rozhodující je setkání s tím člověkem, co mi ji nabízí a samozřejmě scénář. Musí se mi v hlavě začít dělat obrázky, když ho čtu. Pak vím, že se mi to chce dělat. V tý chvíli si říkám, že to musí nějak dopadnout. Musí mi to v hlavě nějak sepnout a musí mi to tam zůstat. Pak mám i nutkání starat se o všechno. Vybírat kostýmy, doporučit který herci by tam měli hrát, kdo by mohl dělat hudbu… Nabízím svou chalupu, svůj byt, úplně se nadchnu. Když tohle nepřijde, tak i kdyby se mi role i scénář líbili, tu nabídku neberu.
Zatím jsem měla a mám to štěstí, že si můžu vybírat. Nejsem nikam tlačená. Vlastně jsem nikdy neudělala žádnou věc jenom kvůli penězům. Roman (Roman Holý - pozn.aut.) mi hodně pomáhá a ani by mi nedovolil natočit nějakou stupiditu.
Nechceš si na filmu vyzkoušet i něco jinýho, třeba kameru?
Zatím ne. Já jsem na to příliš zbrklá a roztržitá. Ale když jsem byla v osmý třídě tak jsem chtěla bejt režisérka. To by byla myslím katastrofa.
A jakej je tvůj vztah k novinářům?
Jak ke kterejm. Často si někdo stěžuje, že jim novináři lezou do soukromí, ale vlastně na sebe vyklopěj úplně všechno. Taková já snad nejsem, ale díky zkušenostem začínám bejt dost nepřátelská. Nemá smysl říkat, že mi novináři jen otravujou život. To je dost pokrytecký. My se víceméně navzájem potřebujem a když budu na všechny protivná, tak mi nikdo nezavolá a budu nasraná já. Asi tak.
Nemám pocit, že jsem o něco přišla. Myslím si, že člověk vlastně nemůže o nic přijít. Život je takovej, jakej je a má takovej zůstat. Ty věci jsou daný. Já jsem asi v životě neměla chodit na střední školu. Vlastně jsem nemohla o nic přijít, protože mám zase jiný věci, který ty lidi nemaj. A já jim nemůžu říct, že přišli o něco co mám já. To je nesmysl. Každej má život tak, jak si ho udělá nebo jak je mu danej.
Změnilo tě nějak těch devět let co točíš?
V rámci branže samozřejmě ano, ale v rámci toho, jak žiju, vlastně vůbec ne. Já ani nechci aby mě to, že dělám filmy nějak ovlivňovalo. Já chci bejt normální, chci zůstat v pořádku co se týče sociálních věcí. Časem člověk zjistí různý fígle, co se dělaj. Nejsem naivní, to rozhodně ne. Ale stejně tak se člověk otrká ve všech oborech. Začíná jako jelítko a pak prostě roste. Herec se normálně vyvíjí jako člověk, ale to nesouvisí s filmem. Důležitý jsou ty lidi, který tam člověk potkává. Mění se tím, co s nimi prožívá. Zajímavý je, jak se na natáčení lidi strašně intenzívně vnímaj. Člověk najednou potká obrovskou sílu lidí, kteří jsou neobvykle citliví a vnímaví. V tom najde nový věci a sám se třeba mění. Ta práce samotná je jenom práce.
Jak se připravuješ na natáčení?
Nejdřív si jednou přečtu scénář a zase ho pustím z hlavy. Jak se pak natáčení blíží, začnu mít role plnou hlavu. A tím se nejvíc připravuju. Myslím na roli když jdu nakupovat, prostě všude. Tak tejden před natáčením si sednu před zrcadlo a hraju si to pro sebe. Nejdůležitější je dostat si roli do hlavy.
Při samotným natáčení je důležitý, že svou postavu musím vnitřně cejtit. Nemám žádnou metodu. Nejsem technik, nejsem studovanej herec. Musí se to samo uvnitř sepnout a pak to jde.
A co ambice? Chceš dosáhnout ve světě filmu něčeho konkrétního?
Jediný co chci, je udržet si čistý svědomí. Abych nikdy nemusela nikomu říkat, že „ to jsem tenkrát natočila, protože … ale vlastně to byla sračka“. Nikdy nechci točit za každou cenu. Nechci točit proto, že potřebuju peníze, nebo že bych se chtěla někde exhibovat. Chci mít čistý svědomí sama před sebou. Spíš chci dosáhnout klidu, vyrovnanosti. Já nejsem vůbec ambiciózní, všechno se mi v životě nějak samo přihodilo. Nic neplánuju, nebuduju žádnou kariéru. To, jak to zatím funguje, beru jako veliký štěstí. Když to nebude, tak budu dělat něco jinýho. Hlavně nechci bejt nikdy urputná. Nechci nic dokazovat ani sobě ani jiným. Jenom když přijde nějaká práce, tak chci mít čistý svědomí v tom, že tomu dávám tolik, kolik můžu. Hlavně ale netlačit na pilu. Ambice je zabiják všeho.
Takže všechno necháváš jen tak plynout?
No, nechávám. Jenom doufám, že se najednou ve třiceti nezblázním a nebudu toho litovat.
Já si v životě nedělám žádný analýzy, že bych si sedla a všechno vyhodnotila. Já to ani neumím. Jsem tak velkej fatalista, že všechno nechávám bejt a snažím se věci moc neřešit. A myslím si, že je to vlastně dobře. Co bylo, bylo a bude něco jinýho.
Máš nějakou vysněnou roli?
Vždycky jsem chtěla hrát gestapačku, nebo naopak oběť v koncentráku. Buď strašlivou oběť nebo toho největšího padoucha. Od dětství jsem byla zafixovaná na druhou světovou válku. Až takovým perverzním způsobem. Jako dítě jsem sledovala seriál Velká vlastenecká válka. Taky jsem o tý době četla spoustu knížek.
Možná by bylo srandovní vidět mě v nějaký komedii. Ne proto, že jsem vtipná, ale proto že jsem v některých situacích strašně směšná.
Vlastně jsem měla vysněnou roli podle knížky Netrpělivost srdce od Zweiga. Když jsem to četla, to mi bylo asi čtrnáct, říkala jsem si, že bych to tolik chtěla hrát… A pak mi přišel scénář na tuhle roli, ale byl televizní. Bylo to to, co jsem chtěla dělat úplně nejvíc. Ta role, kterou jsem si přála mi přišla na talířku, ale odmítla jsem ji, protože jsem si říkala, že by toho filmu do televize byla škoda. To nikdy nebude tak jak bych to já chtěla vidět.
Jsou filmy, který tě prostě nezajímaj a víš, že bys je nedělala?
To je otázka scénáře, ale co nemám ráda jsou takový ty filmy typu „kritika současné společnosti“. Politika, zkorumpovaný agentury, veksláci a taxikáři, to fakt nemůžu. Tohle prostředí mě prostě nezajímá.
Naopak Návrat idiota mi přijde úžasnej v tom, jak je nekonkrétní. Člověk neví kdy a kde se odehrává. Co to je za prostředí, co to je za lidi, do jaký společenský vrstvy patřej, ten film se tím vůbec nezabejvá. Je prostě o lidech. A takhle mě baví věci vnímat. Jako příběhy samy o sobě. Všechno ostatní jsou podružný věci. Důležitý jsou lidi.
Jaký filmy se ti líbí?
Mám několik favoritů. Jsou to filmy, který si člověk pustí třeba šestkrát za rok. Dva od Hitchcocka, od Kubricka, Vetřelec I… Samý takový mírně temný filmy. Válka Roseových je taky můj oblíbený film. Úplně miluju Tootsie. To je i geniální dabing.
David Lynch se mi hodně líbil, když mi bylo tak osmnáct. On je určitě skvělej režisér, ale měla jsem párkrát pocit, že jestli to, že některý věci nemaj žádnou pointu není příliš jednoduchá cesta. Je mnohem těžší natočit film, kterej je tajemnej ale má pointu a příběh. Ten poslední film, Lost Highway, je výbornej, ale je trošku jednoduchý jenom se všem vysmívat.
Teď jsem se dívala na film Král Ubu. Mně se ten film strašně líbil. Výtvarně je to nádherný a zajímavý. Tenhle film, až si někdo pustí třeba za padesát let, tak si bude říkat “co to bylo za lidi, co to natočili“? Je v něm tolik úžasných vizuálních nápadů. Ale myslím si, že čas toho filmu teprve přijde. Lidi to ještě nezajímá, spíš na tom hledaj ty chyby.
A co tvý filmy, díváš se na ně?
Ne, to ne. I když nedávno jsem se dívala na Jízdu a docela mě to dojalo. Ale až se na ni podívám v šedesátce, třeba se někam půjdu oběsit. Člověk je dojatej tím, jak se vybavujou vzpomínky a jak se vidí jaký byl telátko. S odstupem času už ani nemá potřebu to nějak kritizovat.
Co tě baví na hraní? Proč to děláš?
To se taky často ptám. Bůhví. Asi nějaký trauma z dětství.
