Rozbitý svět je filmovým debutem divadelního režiséra Rufuse Norrise. A je to úžasný debut a jeden z nejlepších filmů roku (já vím, v posledních týdnech to píšu nějak často)!
Námětem se film velmi podobá oblíbenému podžánru českých filmařů "všichni jsou v hajzlu" - viz např. Čtyři slunce nebo Líbánky, ale jistě si vzpomenete na další české filmy, ve kterých jsme museli sledovat, jak se všichni na plátně trápí (protože jsou nešťastní, chudí, na něčem závislí a všichni kolem nich jsou retardovaní), ale přitom by skrz to měla prosvítat jakási naděje a víra v řád světa. Je těžké takový film natočit tak, aby fungoval. Rozbitý svět funguje téměř dokonale.
Norris si svůj úkol ještě zkomplikoval tím, že film obsahuje různé krátké flashforwardy, kdy se na plátně na okamžik objeví záběr, jehož význam pochopíme až za několik minut, či desítek minut. Přesto zůstává po celou dobu filmu jasná motivace všech postav, stejně jako všechno to, co nám chce svým filmem tvůrce říct. Občas se naše chápání na pár desítek sekund rozhodí, ale vždy se brzy ukáže, že to byl tvůrčí záměr za účelem větší emocionální působivosti, a opět do sebe vše krásně zapadne - aniž byste si museli při promítání dělat poznámky a aniž byste museli znát knihu, podle které film vznikl.
A především - aniž by to bylo předvídatelné! Děj filmu se točí těmi nejroztodivnějšími kličkami, které vás neustále překvapují, ale nikdy to nezačne působit jako vycucané z prstu a nikdy se nezačnete podivovat tomu, proč ty postavy dělají takové divné, nelogické věci. Pokud někdo dělá divné, nelogické věci, je to v dané situaci pochopitelné. V několika okamžicích se film začal odvíjet směrem, kdy jsem si myslel, že je jasné, k čemu směřuje, ale většinou jsem byl stejně překvapen a většinou příjemně.
V roli Skunk totálně exceluje debutující Eloise Laurenceová, které fandíme, aby její postava celý film přežila jako jakýsi symbol pravdy a lásky ve velmi nehavloidním universu. Bezchybní jsou ale i všichni ostatní a každá (z mnoha) postav má v (dosti krátkém) filmu moment, ve kterém zazáří a oceníme výkon jejího představitele.
Dokonce mi v tomto případě k filmu dokonale sedla i hudba, přestože tento hudební styl většinou nesnáším:
Rozbitý svět není příjemný film. Většině jeho postav se téměř non-stop dějí věci, které jsou někdy nepříjemné, jindy tragické, ale málokdy optimistické (v jednu chvíli jsem přemítal, jestli postava na plátně jenom umře následkem záchvatu, nebo v průběhu toho ještě bude znásilněna mentálem). Je ale příjemné sledovat na plátně talentované herce pod vedením obrovsky talentovaného tvůrce. Bravo.
Hodnocení: 100 %
P.S: Film (z roku 2012) už je k dispozici na různých nosičích, ale připravili byste se tím o krásně depresivní kameru a o česky otitulkovanou velmi složitou slangovou skoroangličtinu.
