V olomouckém Konviktu a kině Central ve dnech 11. – 13. listopadu 2004 koná přehlídka deseti filmů tohoto nezávislého francouzského tvůrce chilského původu. Akce, kterou připravilo sdružení PASTICHE FILMZ ve spolupráci s Asociací českých filmových klubů, Francouzských institutů v Praze a Bratislavě a za podpory Statutárního města Olomouc a Olomouckého kraje, je součástí dlouhodobého projektu Profily nezávislých zahraničních režisérů a navazuje na dříve uvedené portréty tvorby Miky a Akiho Kaurismäkových a Françoise Ozona.
Ačkoli Ruizova zcela mimořádná tvorba čítá více jak sto titulů, zůstává českému divákovi téměř neznámá. Před nedávnem sice Národní filmová archiv uvedl do distribuce režisérovu zdařilou adaptaci Proustova Hledání ztraceného času pod názvem Čas znovu nalezený (1999), nicméně olomoucká přehlídka je vůbec první ucelenější prezentací tohoto filmaře u nás.
Ruiz, který v roce 1974 opustil po nastolení fašistického režimu Chile a vydal se na svou životní pouť Francií, Německem, Taiwanem, Belgií, Spojenými státy, Rumunskem a Tunisem, si vybudoval zcela charakteristický režijní rukopis. Jako kosmopolita mísí latinskoamerické tradice s evropskými, a později i asijskými či arabskými prvky, tematicky se zcela logicky obrací k motivům hledání domova a vlastní identity. Jeho vykořeněnost se odráží i ve formální stránce – inspirován vlivy francouzské nové vlny a zejména Godardovy tvorby velmi často rozbíjí klasické struktury vyprávění, překvapuje neustálým experimentováním s rozmanitými technikami rané kinematografie (používání barevných filtrů, stíračky, rozdělený obraz…). S oblibou také opouští realistické vidění a neustále mísí zdánlivě neslučitelné žánry. Nejinak tomu je i v případě jeho celovečerního debutu Tři smutní tygři (1968), který přehlídku zahájil.
Pořadatelům se podařilo získat také zásadní počiny režisérovy tvorby sedmdesátých a osmdesátých let: v Hypotéze o ukradeném obraze (1978) zaujal ve své první filmové roli Jean Reno, Tři námořníkovy koruny (1982) se zase točí kolem Ruizova nejosobnějšího tématu exilu a Město pirátů (1983) překvapuje nezvyklou kombinací originálních filmových prostředků bizarně se prolínajících s příběhy vraha a osamělého neurotika. Poměrně výrazně je zastoupena také tvorba let devadesátých: Tři životy a jedna smrt (1995) představují v nezapomenutelné trojroli Marcella Mastroianniho, v Genealogii zločinu (1997), který vznikl na motivy velmi zvláštního příběhu vídeňské psychoanalytičky Hermine van Hugové, zase zaujme v netradiční roli právničky Solange Catherine Deneuveová. Surrealistickými vizemi je protkán snímek Fado v Dur a moll (1995), který pojednává o náhlém výpadku paměti hlavního hrdiny. Zatímco Komedie nevinnosti (2000), je neobvyklým, avšak citlivým psychologickým filmem o ženství a mateřství, předposlední režisérův snímek Toho dne (2003), který profil uzavírá, se v žánru absurdní komedie bilančně vyrovnává s krutostmi chilské diktatury.
Sympatickou přehlídku, která si získala zájem nejen olomouckého publika, doplnila také odborná přednáška překladatele a specialisty na latinskoamerický film Davida Čeňka.
