Možná si ještě vybavíte, jak vagóny metra zdobila milostná vyznání, kde kterýsi muž žádal svou lásku, aby se k němu vrátila. Později vyšlo najevo, že cestující četli jen úryvky z nového Vieweghova díla, které vyšlo pod názvem Román pro ženy. Viewegh tentokrát vyprávěl o milostných propletencích z pohledu žen a snažil se jejich stanoviska jemně karikovat. Tuto látku i do filmového scénáře a ponechal v něm původní rozvržení. Veškeré dění komentuje hlavní hrdinka Laura (Zuzana Kanócz). Svým kamarádkám se svěřuje nejen s milostnými zážitky, ale do svého vzpomínání zahrnuje i ovdovělou matku (Simona Stašová), babičku (Stella Zázvorková), ba souseda odvedle (Miroslav Donutil).
Laura ale vypráví hlavně o svých bouřlivých vztazích, zejména se šarmantním, mírně se zpíjejícím čtyřicátníkem Oliverem (Marek Vašut), z něhož se vyklube dávný matčin milenec. Nevynechá ani milostné eskapády matky, která hledá ideálního muže mezi cizinci, aby ji pokaždé zklamali nějakým závažným zlozvykem. Je ti i kamarádka Ingrid (Ladislava Něrgešová), která své ohnivé protimužské výpady, stvrzené údery v ringu, prokládá sexuálním splynutím s opovrhovaným pohlavím. Prostoduše karikující posun je nejzřetelnější právě u této postavy, zahrané jak v nějaké estrádě, neboť základním výrazovým prvkem Něrgešové je její vrtivý zadek, spíše jen symbolicky obepnutý proužkem tang.
Duplicita slova doprovázejícího obraz dosti vadí, neboť tyto epizody, samy o sobě nadsazené, další vysvětlující komentář nepotřebovaly. Doprovodné slovo neobohacuje ani dění samotné, ani jeho vyznění. Pokud chtěl Viewegh (a s ním i režisér Filip Renč) stavět na tomto dramatickém řešení, měl mu zjednat přiměřenou funkčnost, ne-li přímo nepostradatelnost.
V konečném výsledku se totiž obraz a provázející slovo víceméně shodují, nanejvýš se vzájemně doplňují. Verbální průpovídky vnášejí výraznější subjektivnější pohled hlavní hrdinky, než může postihnout "objektivizované" vizuální ztvárnění. Možná se autoři měli hledat vzor třeba Woodyho Allena, krerý umí s rozestupem mezi určitým děním a jeho vnímáním některým z účastníků.
Viewegh (a Renč) se groteskně a ironicky dotýkají nejrůznějších ženských zpozdilostí, zvláště neadekvátních nároků či očekávání, zatímco u mužských figur převažuje buď nekňubovitost nebo naopak bohorovná sebestřednost. Občas zazní i vtipná či pohotová průpovídka. Jenže výpověď o světě kolem nás i tenzi v nás, o hledání nedosažitelného ideálu, je velice plochá a nezáživná. Opírá se o bezbarvá klišé v pojetí postav i událostí, jimiž procházejí.
Nakonec vypozorujeme jen tytéž zpovrchnělé a spekulativní obrazy. Tutéž mondénnost, jakou Nova, jež celý film produkovala, nabízí i v jiných svých pořadech. Vybledlé zpodobení současných dilemat v mezilidských vztazích jistě neurazí, ale stěží se trvaleji zapíše do divákovy paměti. Prošumí a vyvane jako kterákoli jiná televizní inscenace obdobného ražení - jen s tím rozdílem, že ty se zpravidla na plátna kin nedostanou.
A nepomáhají ani francouzsky zpívané písničky, v navozovaném kontextu jen stěží souznějící s nemastnou neslanou dějovou i vypravěčskou složkou. Nepomohou ani rádoby atraktivní, funkčně selhávající exteriéry ve slovenských horách nebo na mořské pláži. Nemluvě o několika nenápadných hříčkách pro fajnšmekry (náhle oživlá fotografie či pohlednice, epizodní výskyt Jana Svěráka ledva zazní jeho jméno, odkaz na nyní proslulou reklamu o "Bóbikovi").
Román pro ženy pobaví, přinejmenším během promítání, i když se tak děje hlavně zásluhou herců. Herectví totiž přesně odráží jak zkušenost jednotlivých interpretů a jejich schopnost s nadhledem oživit i klišé (Stašová se svými bravurně rezignovanými glosami, rozpačitá nesmělost Donutilova, Vašut, jemuž hrdinovi přes všechny změny zůstaly zachovány rysy, které kdysi vadily Lauřině matce). Jiní naopak propadají bezobsažně diblíkovitému chichotání (Kanócz, Něrgešová a v podstatě všechna děvčata, třeba z kadeřnictví). Většinou zůstává pachuť čehosi vyumělkovaného, pitvořivého. Mladé herečky - a Renč s nimi - by se měly povinně dívat na film Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, aby se poučili, jak opravdoví mistři za kamerou i před ní nachystali hravou, ba juchavou rozvernost.
