Z videokazety, která způsobuje 7 dní prokletí + následně smrt, se stala kultovní záležitost. Adrenalinová zábava. Hráč se na filmeček podívá, a tak se dobrovolně „Samarou“ nakazí. Všechno, co vidí, pak natáčí na video a snaží se co nejdéle vydržet stupňující se příznaky Samařina vlivu – vidiny, šílené představy, psychický a nakonec i fyzický teror. Celé snažení charakterizuje anti-daidalovská teze: „Schválně jak blízko slunce dokážeš proletět!“
Když je nakonec hráč vyčerpaný, pustí kazetu někomu dalšímu, čímž se Samary zbaví. Existuje i webové fórum, kde si hráči sdělují své poznatky. Ti, kdo přežili, si nechávají na tělo kruh vytetovat jako poznávací znamení.
Hrdinou Rings je Jake (Ryan Merriman). Nechá se přemluvit, pustí si kazetu a už to jede. Jakeův problém je, že Timmy, který po něm měl převzít štafetu, dostane strach a Jake se tak nedobrovolně ocitá tam, kde dosud nikdo nebyl. V hájemství Samary, v hájemství sedmého dne.Použití instantně dramatického amatérského videozáznamu automaticky připomene legendární horor Záhadu Blair Witch (Blair Witch Project). Zrnění i ruchy ale technicky navazují na kvalitu ošoupané pásky. Rozostřený a rozklepaný obraz zase plynule přechází do Jakeových oslnivě tripových vidin.
Liebesman se zuby nehty drží hlavního motivu – kruhu, což je dnes doménou spíše východoasijské kinematografie: oko, studna, objektiv, slunce, zákaz kouření. Barevně vychází režisér z estetiky Verbinského amerického originálu: chladně modré tónování seřezává jakoukoli romantiku až na morek. Ostré kontrasty světla a tmy často střídá rozostřený obraz a všechno tvrdí elegantní vizuální efekty. Záběry Lukase Ettlina (Nenávist (The Grudge)) jsou kompozičně po všech stránkách velmi precizní a Liebesman to ví, a proto jim nechává prostor.V jistých pasážích zase evokuje klaustrofobii hektickým střihem a la Aronofskyho Pi. Těkavé smrště jsou prokládány dynamickými stereotypy (opět viz Aronofsky), v tomto případě např. zakládáním kazety, či zapisováním data.
Ryan Merrimar je oproti účinkování v Nakatově Kruhu 2 (The Ring Two) až překvapivě přesvědčivý (občas dokonce připomíná Jakea Gyllenhaahla v Donnie Darko). I v krátkém časovém úseku dokáže bez problému vystřídat několik poloh. Od nadšení ke strachu, od důvěry k nenávisti.
Jediné (a drobné) nedostatky snímku vycházejí z jeho účelu: jde v podstatě o patnáctiminutové intro ke Kruhu 2, a tak nutně Liebesman bere spoustu věcí hopem a končí zbytečně „pozitivním“ finále (i když divák o svou satisfakci nakonec nepřijde).
Upřímně nekomplikovaný Liebesmanův a Krugerův scénář a precizní zpracování ale i tak dělají z nejkratšího dílu americké části kruhové série zároveň kousek nejlepší. Autoři se totiž dokázali vyhnout implementaci specificky japonské psychologie do svého prostředí. Raději rovnou přicházejí s filozofií, která je jejich kultuře vlastní. Je otevřeně agresivní, neboť hrdinové jdou kazetě sami naproti. Ve hladově znuděné společnosti, která se baví reality show typu Mojsejovci je to ale představa natolik svůdná, že působí mnohem realističtěji, než nějaká teatrální hra na matku, která chrání svoje zbytečně inteligentní dítě.
