Scénář mě okamžitě fascinoval. Četl jsem ho na obrazovce počítače na dovolené v Itálii: třpytivé elektronické písmo a v něm hrůzy koncentráku, neuvěřitelná síla prostého muže, který jim vzdoruje. Hned mi bylo jasné – je to látka pro mne. Poprvé jsem se cítil připraven natočit film, v němž bude ukázáno také universum koncentračního tábora. Jako mnozí příslušníci mé generace jsem si vždycky myslel, že universum oněch lágrů se vymyká přímému zobrazení. Film Alaina Renaise „Potají“ (Nacht und Nebel), který také nebyl přímý dokument, nýbrž měl esejistický charakter, se mi jevil jako jediné možné obrazové znázornění. Ale potom přišly televizní seriál „Holocaust“, „Šindlerův seznam“, „Pianista“. My Němci jsme se už nemohli skrývat za tvrzením, že tyto hrůzy se nedají filmově ztvárnit. Někdy se tomu musíme dokázat postavit, pomyslel jsem si. Především však to bylo tak konkrétně popsáno, střízlivě, bez jakéhokoliv patosu, někým, kdo tam byl – P. Jeanem Bernardem. Napsal to v létě 1945 formou deníku, s jistým odstupem od vlastního utrpení. To mě dojalo. Již při četbě na mě působila bolest při představě těch obrazů. Vím jenom, že je to film, který také bolí.
Je to klasické drama, které lze vidět i odděleně od historického pozadí. Každopádně to byla vynikající myšlenka autorů scénáře Eberharda Görnera a Andrease Pflügera, kteří rozpoznali, že se nejedná o žádné dokumentární drama. Že to není případ, který lze dokumentárně rekonstruovat, nýbrž látka, kterou je třeba zdramatizovat.
Domnívám se, že Ulrich Matthes dobře ztvárnil tuto hlubokou lidskost bez velkého patosu. Matthes je hlavní osobou, avšak roste s velikostí svých tří silných protihráčů. Nejdůležitější z nich je důstojník gestapa ve Vile Pauly a ten je přesvědčující ve svých argumentech a způsobech, jak je prezentuje. Hraje ho velmi mladý herec August Diehl. Je to svůdce, ďábel, který ho uvádí v pokušení. Myslím, že svůdce musí být hezký, musí být zapálený idealista, nesmí to být klasický esesák. Tím se dostáváme do jisté fikce. Jinou protihráčkou hlavního protagonisty je jeho sestra Marie, kterou s velkou náruživostí ztvárňuje Bibiana Beglauová. Chce, aby její bratr přežil. Mezi oběma sourozenci je hluboký vztah, Marie by se raději sama obětovala, aby její bratr přežil. A konečně je zde ještě jedna autorita: biskup, jehož hraje Hilmar Tate. Působí důvěryhodně ve své totální negaci nacistického režimu i v tom, že nejedná z nějaké zbabělosti – je to člověk ze železa. Henri Kremer to má tedy velmi těžké hned ze tří stran. Tím se stává jeho osobnost větší. Musí obstát v těchto devíti dnech, které jsou jakoby zápasem na devět kol. Je velmi zjevné, že jedno kolo vyhrává ten, druhé onen. Ale až do devátého dne se opravdu neví, kdo prohraje.
Byl jsem žákem na francouzském jezuitském gymnáziu a to formuje mě a moji práci dodnes. V tom smyslu je tento film také poctou a díkůvzdáním těmto starým Otcům, bez nichž bych neudělal nikdy žádný film. Nebylo na nich nic „jezuitského“, byli veselí, velmi světští, neuvěřitelně se zajímali o všechno, nejenom o teologii. Jejich prostřednictvím jsem začal brát vážně své přání, stát se umělcem či filmovým tvůrcem. Tyto osobnosti, které neokázale vyznávaly svou víru, mi byly příkladem pro kněze Kremera ve filmu DEVÁTÝ DEN a pro celý můj život.
