Alan Levy, šéfredaktor anglicky psaných pražských novin The Prague Post, Prahu už v roce 1990 prohlásil za Levý břeh 90. let. Narážel tím na mocnou diasporu umělců americké národnosti, která se ve 20. letech 20. století usadila v Paříži, zejména v její Latinské čtvrti, a ze které vzešla taková jména jako Ernest Hemingway, Getruda Steinová nebo Ezra Pound. Praha se brzy po pádu komunismu zaplnila až neuvěřitelným množstvím Američanů, přilákaných vedle Levyho proklamace zejména levným pivem, svobodomyslnou atmosférou a životem s téměř nulovými náklady. Velká část těchhle exulantů sestávala z takyyumělců, vizionářů, tuláků a (ne)obyčejných pošuků. Vytvořili svéráznou subkulturu, jejíž stopy jsou v Praze znát dodneška, jakkoliv z ní horečnaté vzrušení počátku 90. let dávno vyprchalo.
Rex-patriates si bere na mušku čtyři takové Američany. Jakkoliv lze jejich proplouvání životem jen těžko spojit s nějakou konkrétní profesí, pro zjednodušení se dá říct, že Tom je spisovatel, Ian mim ("fyzický umělec"), Ewell režisérka a Lucy podnikatelka. Plni nadšení z příchodu do srdce Evropy se setkají při přípravě divadelní performance Den do noci, která však neznamená nic než jen jednu z myriád bezvýznamných a nikam nevedoucích epizodek jejich postupného úpadku. Na scénu totiž vstupuje PDRS: syndrom falešné pražské reality. Projevuje se propadáním bludům, chátráním a pocitem, že z Prahy nelze uniknout; jediným lékem je přitom odchod zpátky do rodné země. To se většině postav podaří, ale po čase se zase všechny vracejí zpět. Odtud pochází název filmu: "rex-patriates" je možné přeložit jako "opakovaní emigranti".
Film stojí na kombinaci sebeparodie a mystifikačního paradokumentu. I když na druhou stranu - těžko říct, co z Rex-patriates je myšleno vážně a co s nadsázkou. Kino plné Američanů se smálo na stejných místech jako člověk ze střední Evropy, ale důvody mohly být různé. Úvod se sestřihem historických fotek Prahy je ještě bezzubě neškodný a následující provařené záběry z listopadu 1989 svou ikoničností míří vyloženě na export, ale pak na scénu přijdou hlavní hrdinové, příval jejichž (pro někoho tak typicky americké) pompéznosti a neschopnosti sebereflexe může neobeznámeného pozorovatele poněkud zaskočit. Tihle "prázdní lidé" (termín jiného pařížského ex-patriata Jamese Joyce) trpí fixní ideou, že cokoliv, co vytvoří, je předurčeno k nehynoucí slávě, máchají kolem sebe za všech okolností zásadně jen velkými jmény jako Hegel nebo Havel a Prahu redukují na kafkovský genius loci. Vrcholem jejich invence je nechat v adaptaci Beckettovy hry přijít Godota (homosexuálního), vrchol jejich komunikace pak představuje používání těch nejprázdnějších slov a frází. Podívaná o to nepříjemnější, oč mnohdy pravdivější.Krutá autorská (sebe)ironie (doufejme) pak čtveřici v několika kapitolách dovádí přes dno ("umělecké" sebevražedné pokusy) a vposledku úspěšné, leč pouze dočasné pokusy o útěk až do finále, v němž Tom, Ian, Ewell a Lucy nacházejí jakous takous harmonii. Tehdy "Stará babizna" (jak se zde mluví o Praze) konečně stahuje zpět svůj pařát a "hrdinové" docházejí konce své "věčné adolescence". Právě finální spočinutí v klidu zpětně rehabilituje místa, která byla i přes zjevnou nadsázku příliš teatrální nebo amatérská, a dodává Rex-patriates celou další významovou rovinu jakéhosi dospívání. Mezi roviny evidentní samozřejmě patří ona primární, sociologická, ale i historická: nostalgie po euforii začátku 90. let může při tomhle filmu ovinout kohokoliv, komu bylo v roce 1989 přes deset.
Ve snímku se kromě plejády Američanů mihnou i camea Martina Dejdara, Karla Rodena nebo Ester Geislerové; roli jakéhosi komentátora v něm potom má zmíněný Alan Levy, jenž se v pronášení mouder střídá s dámou, která na téma rex-patriates píše dizertační práci (očekávejte vtipnou dohru). Režii (a roli Ewell) si střihla Nancy Bishop, castingová agentka celé řady amerických produkcí natáčených v Praze (XXX, LXG atd., v nichž se někteří z protagonistů Rex-patriates taky objevili); snad i proto ve filmu "hollywoodizace" Prahy hraje svou roli.
Rex-patriates představují někdy snad příliš amatérský a do svého světa uzavřený, ale přesto poutavý pokus o podchycení důležitého fenoménu, který bylo skutečně načase zpracovat. Jak řečeno, divák, nota bene divák tímto fenoménem nezasažený, si zde může být těžko někde úplně jistý v tom, co je jak míněno, kterýžto dojem podtrhují i mystifikační webové stránky, nicméně to snímku hraje do noty a jen přispívá k jeho kouzlu.
