JERUZALÉM 6. dubna (ČTK/Reuters) - Názorné zobrazení ukřižování Ježíše ve filmu Mela Gibsona Umučení Krista je přenesením starověké popravčí metody ve vší hrůze na široké plátno. Ježíš je ale jen jednou a nejznámější obětí ukřižování. Římané k smrti na kříži odsoudili další tisíce Židů, jejichž povstání ve Svaté zemi chtěli v prvním století umlčet, píše agentura Reuters.
Ale nalezeny byly kupodivu ostatky pouze jedné oběti. Jde o Žida Jehohanana ben Hagkola, jehož patní kost i se zabitým hřebem archeologové nalezli poblíž Jeruzaléma v roce 1968. "Je to historicky jediný případ na světě, kdy byl nalezen nesporný důkaz ukřižování," řekl antropolog Joe Zias, který ostatky vyzvedl ze země.
"V Jeruzalémě jsme našli stovky koster. U některých byla oddělená hlava, jiné byly zmrzačené, ale nikdy jsme nenašli další kostru po ukřižování," uvedl Zias, podle něhož bylo ukřižování jednou z nejobscénnějších forem usmrcení, jakou kdy člověk vynalezl. Ukřižování prováděli v období 400 let př. n. l. až 400 n. l. také Peršané, Řekové, Asyřané, Kartaginci a další starověké civilizace.
Profesor Martin Hengel z univerzity v německém Tübingenu říká, že během prvního století Římané v okolí Jeruzaléma ukřižovali tisíce zajatých židovských rebelů. Kříže prošpikovaly krajinu po celé zemi. Podle Ziase Římané v letech 66 až 702 někdy ukřižovali až 500 Židů denně, dokud nepotlačili takzvané první židovské povstání. "Někdy už neměli dostatek křížů nebo prostoru," podotkl Zias.
O samotném Jehohananovi ben Hagkolovi toho moc nevíme. Jméno bylo vytesáno starými hebrejskými písmeny v urně s jeho ostatky uloženými v hrobě severně od jeruzalémského Starého města.
V době smrti mu bylo mezi 24 a 28 lety, byl vysoký asi 170 centimetrů a těšil se výbornému zdraví. Na kříž byl vyzvednut někdy v letech 50 až 70. "Mohl to být zloděj, mohl to být povstalec. Pro svůj národ to možná byl hrdina," říká archeolog Vasilios Dzaferiias, který ben Hagkolovy ostatky objevil při vykopávkách na místě hrobky jedné dávné židovské rodiny.
Stav kosterních pozůstatků v hrobě umožnil nahlédnout do bouřlivé doby prvního století. Devět z 35 lidí pohřbených v hrobce zemřelo násilnou smrtí, další zemřeli hlady.
Když byly ostatky ben Hagkola prozkoumávány, archeologové si všimli hřebu, který procházel zbytkem patní kosti. Vědci zprvu nevěřili, že objevili další fyzický důkaz ukřižování, neboť oběti někdy byly ke kříži spíš přivazovány než přibíjeny a mrtvoly pak bývaly házeny na hromady a ponechány napospas zvěři.
Po hřebech z ukřižovaných těl byla navíc velká poptávka. Lidé je totiž považovali za mocné amulety, které je mohou ochránit před zlem, a tak je z těl ukřižovaných odstraňovali. V ben Hagkolově případě byl hřeb přes patní kost zatlučen do suku dřeva a příbuzní jej proto nemohli z těla odstranit.
Jak je se všemi podrobnostmi popsáno v Gibsonově filmu, oběti byly před upevněním na kříž často brutálně bity koženými a kovovými biči. Jejich ruce pak byly buď přivázány nebo přibity k vodorovné desce kříže. Byly vysvlečeny do naha, nataženy a několik dní ponechány umírání. "Používalo se (ukřižování), protože bylo tak děsivé. Bylo to velmi bolestivé a každý tomu utrpení mohl přihlížet. Také muselo být velmi ponižující viset na kříži nahý," říká Hengel.
Gibsonův film ukazuje Ježíše přibitého ke kříži za ruce v souladu s tradičním zobrazováním na náboženských obrazech od středověku. Zias však tvrdí, že to odráží spíš teologii než realitu. Ježíš, stejně jako jiné oběti ukřižování, mohl být ke kříži buď přivázán za ruce, nebo přibit v oblasti zápěstí.
"Člověka nelze ukřižovat za ruce, protože na nich není nic jiného než kůže a svaly a roztrhly by se. Musíte to udělat přes zápěstí," tvrdí Zias.
Smrt pak může být relativně rychlá - asi do deseti minut - pro ty, jejichž ruce byly přivázány nebo přibity těsně za ápěstím a jejichž nohy byly rovněž připoutány. Člověk ukřižovaný tímto způsobem podle Ziase nebyl schopen dýchat.
Zjevně to ale nebyl případ Ježíšova ukřižování, neboť evangelia popisují, že Ježíš zemřel až po několika hodinách. "Tělo je v šoku a pak následkem šoku zemře. Můžete člověka (na kříži) udržet (při životě) několik hodin nebo několik dnů. To záleží na metodě ukřižování," vysvětluje Zias.
