Volání divočiny, to znamená velký příběh z divoké přírody, zvířata a touhu po svobodě. Na plátně nebo v televizi už se tahle klasika párkrát objevila, teď tu však máme novou a nejspíš nejambicióznější verzi. Takovou, co chce jít částečně ve stopách disneyovských trikových animáků jako Kniha džunglí nebo Lví král, zároveň ale dělá všechno pro to, aby zůstala svá a věrná Londonovi. A nemůžu s jistotou říct, jestli to dělá dobře.
Hlavním hrdinou Volání divočiny je Buck. Pes, který o divočině nejspíš nikdy v životě neslyšel. Žije v obřím domě dobrotivého soudce a k dispozici má nejen obří zahradu, ale i spoustu lidí, kteří po něm uklízí binec a taky gigantickou kuchyni, kde se dá vždycky něco sežrat. Buck je nevychovaný a sakra velký pes, i když trošku ňouma.
zdroj:
20th Century Fox
V Americe však vrcholí zlatá horečka a ze silných psů se stalo žádané zboží, protože v ledové divočině musí někdo tahat sáně, a tak Bucka ukradnou a dost bolestivým způsobem zkrotí. Daleko od svého domova se musí naučit spolupracovat s ostatními tažnými psy, ale taky potká hodné i zlé lidi a postupně se z něj stává pes, pro něhož se drsná divočina stane novým domovem. Nebezpečí tu ovšem číhá na každém kroku. A může mít různou podobu.
Volání divočiny je příběh vyprávěný z pohledu psa. Digitálního psa. Do značné míry tomu rozumím, protože Buck tu občas dělá věci, které by živý a trénovaný pes zvládal asi celkem těžko, respektive bylo by pro tvůrce nejspíš dost náročné to se skutečným psem nějak vymyslet.
zdroj:
20th Century Fox
Dobrá zpráva ale je, že na rozpočtu se nešetřilo, takže digitální Buck i jeho zvířecí kámoši nebo protivníci vypadají ve většině scén vážně dobře. Filmu občas nějaké CGI trošku ujede a režisér Chris Sanders v několika scénách možná až zbytečně tlačí na výrazné barvy a jeho divočina je sice krásná, občas však až příliš „animákově barevná", celkově se na to ovšem kouká doopravdy dobře.
Sandersovi se povedlo natočit film, který vážně hezky vypadá (většinu času), ale pod nablýskaným rodinně-dobrodružným povrchem se bohužel skrývá ne úplně zručně odvyprávěný příběh. Buck tu během necelých dvou hodin zažije opravdu hodně dobrodružství a problém je, že jich je vlastně moc.
zdroj:
20th Century Fox
Volání divočiny pádí dopředu neskutečnou rychlostí bez ohledu na to, že při tom zadupává do země potenciálně zajímavé prvky, které nemůže rozpracovat, protože na to prostě není čas. V jednotlivých scénách dokáže být Sandersův film dojemný, legrační i napínavý, bohužel nikdy nedovede stoprocentně strhnout.
Pořád spěchá, a proto klouže po povrchu, a hlavně u scén, kdy se má dít něco, co Bucka formuje jako psí osobnost, to pak vyloženě zamrzí. Drsné situace, jako třeba ztráta smečky, na plátně nefungují zdaleka tak intenzivně, jak si asi tvůrci představovali při psaní scénáře. Je to škoda.
zdroj: Cinemart
Sandersovi se přesto povedlo natočit fajn dobrodružnou podívanou pro malé i velké diváky. Dovedu si představit, že dětem nakonec nebude vadit ta jistá povrchnost a uspěchanost, protože tvůrci na ně sypou jeden hezký obrázek za druhým, Buck je sympaťák a Harrison Ford mu dovede být víc než důstojným parťákem. A dospělí se taky nudit nebudou.
Přesto je na Volání divočiny strašně moc vidět, že k tomu, aby to byla o dost lepší podívaná, stačilo opravdu málo. Film se až příliš drží při zemi a ve snaze říct toho co nejvíc a zalíbit se co nejširšímu publiku se bohužel v jistých momentech stává trošku nevýrazným. Na druhou stranu pokud máte chuť na rodinné dobrodružství, které třeba na rozdíl od aktuálního Ježka Sonica nesází tolik na humor, ale spíš na napětí a starosvětsky podaný příběh, měli byste být spokojení.
