Pozici, ve které je M. Night Shyamalan, mu snad nikdo nezávidí. Do Hollywoodu vlétl na přelomu století jako uragán a jeho Šestý smysl a Vyvolený mu zajistili pověst zajímavého, komerčně úspěšného, originálního a úspěšného tvůrce. A logicky všichni očekávali, že to takhle půjde dál. Jenže nešlo.

Shyamalan, jenž býval kdysi považovaný za nástupce Hitchcocka, se tak nějak ztratil v labyrintu vlastních čím dál horších filmů a nedotažených nápadů. Pak se mu povedlo vrátit se s povedeným Rozpolceným, ale jak ukázal čas, šlo spíš o náhodu a ne o druhý dech. Shyamalan si dál točil filmy, které byly možná „jen a pouze jeho“, jenže taky byly obvykle dost nudné a pitomé. A bohužel to platí i o jeho novince Někdo klepe na dveře.

zdroj: Foto: Universal Pictures

Samotná zápletka přitom nezní vůbec špatně. Manželé Andrew a Eric jsou se svou adoptovanou dcerou Wen na dovolené na chatě kdesi v lesích a nechtějí nic jiného než si odpočinout. Jenže pak jim na dveře zaťuká čtveřice lidí, které vede obrovitý Leonard. Jsou ozbrojení a i když se pokouší tvářit, že by neublížili ani mouše, tak v tom, co chtějí, dovedou být neústupní. Netrvá dlouho a trojice zoufalých hrdinů sedí svázaná v obýváku a poslouchají, co jim Leonard a jeho kolegové chtějí říct.

Podle jejich slov se blíží apokalypsa a kdo ji přežije, ten se stane svědkem toho, jak se Země mění v pustinu. Zabránit tomu lze, nebude to však zadarmo. Jeden z trojice Andrew, Eric a Wen se musí obětovat. Dobrovolně se vzdát života a nechat ostatní dva, aby ho zabili. Pokud to udělají, všechno dopadne dobře. Jenže kdo by takovéhle šílenosti věřil? Čtveřice nezvaných hostů ale dovede být i přes veškerou snahu o slušnost a přátelský přístup docela neústupná.

A když se pak v televizi začnou objevovat zprávy o zemětřeseních a vlnách tsunami, začnou hrdinové přemýšlet, jestli na těch blábolech čtveřice očividně šílených lidí přeci jen něco není. Jak daleko budou ochotni zajít, aby ochránili svou rodinu? A co udělají, aby ochránili svět?

zdroj: Foto: Universal Pictures

Materiál pro zajímavou dialogovku s vyhrocenou atmosférou by tu tedy byl. Jenže Shyamalan jakoby s proprietami, které má k dispozici, neuměl pracovat. Nebo nechtěl. V každém případě po několika minutách a pár trošku vyhrocenějších scénách se ukáže, že režisér zodpovědný za dnes už legendární thrillery pojal svou novinku poněkud nešťastně. Někdo klepe na dveře se totiž zuby nehty snaží nic neprozrazovat.

Ale ani nenaznačovat. Jakmile Shyamalan vytáhne něco, co by mohlo byť jen vzdáleně připomínat zvrat nebo jen lehce objasnit, jak se věci ve skutečnosti mají, o chvilku později sám sebe popře a vrací se do bezpečí „nejistoty“, kdy není jasné nikomu nic. Ani divákovi. A s postupující stopáží možná začnete mít pocit, že ani režisérovi.

zdroj: Foto: Universal Pictures

Jistě, všechno vykecat by byla samozřejmě chyba, tady však nemluvíme o příliš pomalém odhalování něčeho (ne nutně všeho, ale sakra alespoň něčeho), tady se neodhaluje nic. Navíc se začnou objevovat zvraty, díky kterým to celé přestane dávat úplně smysl a člověku je tak po hodině víceméně jedno, jestli hrdiny ohrožují proroci přicházející apokalypsy, magoři, obyčejní zločinci nebo… nevím, pošahaní houbaři. To je fuk.

Fuk je tu totiž všechno. Shyamalan nemá odvahu do příběhu pořádně hrábnout, zaujmout jakékoliv stanovisko k čemukoliv a jen láká diváka na příslib, že se moooooožná alespoň něco dozví. Jenže nedozví.

zdroj: Foto: Universal Pictures

Krom toho tu režisérovi evidentně dochází dech i jako realizátorovi. I přes zajímavou práci s kamerou a dobrou hudbu se tu jen těžko hledají skutečně atraktivní nápady a dojde to tak daleko, že tu Shyamalan vykrádá sám sebe a svoje Znamení (sledování událostí ve světě přes televizní obrazovku).

Celé to nakonec působí, jako kdyby se snažil diváky přesvědčovat, že jeho novinka skutečně je vrstevnaté drama plné náznaků, polopravd a nějaké chytré pointy, přičemž on sám ví, že není, ale musí to na tu hodinu a půl nějak protáhnout. 

zdroj: Cinemart

Shyamalanův druhý pád do hollywoodského podprůměru tak pokračuje. Uvidíme, jestli dopadne hlouběji, než když k tomu došlo poprvé. Dna v podobě Po zániku Země nebo Stalo se jeho novinka nedosahuje, ale že by tu byly nějaké náznaky, že v sobě pořád má něco, kvůli čemu jsme ho před lety považovali za jednoho z nejzajímavějších hollywoodských režisérů, jsou už dávno pryč.