Režisér Václav Marhoul patří k nejzajímavějším českým filmařům současnosti. Především proto, že k filmům přistupuje poctivě a nebojí se piplat si je i několik let. Výsledek obvykle stojí za to, i když na něj diváci musí často čekat pořádně dlouho. Mezi jeho Nabarveným ptáčetem a minulým filmem, válečným Tobrukem, uběhlo jedenáct let. Stálo to čekání za to? Nabarvené ptáče předchází pověst výjimečné kulturní události a to, že se dostalo do soutěže na prestižním festivalu v Benátkách, naznačilo, že to nejsou jen řeči napsané v PR oddělení.
V konkurenci Jokera a novinek klasiků jako Roman Polanski nebo Steven Soderbergh nakonec nevyhrálo, samotná účast v soutěži však zůstává velkým úspěchem. Zároveň jsme ale ze všech stran slyšeli, jak moc nedivácké, kruté a temné Nabarvené ptáče je a kdo zná předlohu Jerzyho Kosińského, ví, že to skutečně není příběh, u kterého by se člověk mohl ládovat popcornem a nalívat colou. Takže nic pro sváteční diváky Nakonec to ovšem dopadlo malinko jinak, než jsem minimálně já očekával.
zdroj:
tisková zpráva
Nabarvené ptáče je černobílý film, téměř se v něm nemluví a má skoro tři hodiny. Ale pokud by vás to vyděsilo, tak není důvod. Překvapivě jde totiž o docela zábavnou podívanou. Tedy pokud můžeme slovo „zábavný“ použít u filmu, který se točí okolo malého kluka, jenž je pozorovatelem válečných hrůz a na vlastní oči vidí (a na vlastní kůži zažívá), jak strašlivě se k sobě lidé mohou chovat. Nejde o klasický film se začátkem, prostředkem a koncem. Celé vyprávění se dělí na několik kapitol, během nichž chlapec prochází válkou zničenou zemí, potkává různé lidi a stává se nemluvným svědkem pekla.
Každá z epizod je uzavřená a každá i hodně depresivní. A každá jinak. Někdy do osudu malého hrdiny zasáhne náhoda, jindy krutí lidé, pak zase válečné běsnění anonymního davu a dojde i na naprosté šílenství. Všechny hrůzné zážitky na něm zanechávají logicky stopy a on sám se postupně mění z vyděšeného klučiny v hrdinu bez výrazu v obličeji, který už není schopný cítit prakticky nic. Zatímco v úvodu se chlapec bojí, reaguje na ostatní, má třeba i radost nebo strach, postupně se z něj stává prázdná lidská schránka, která chce jen přežít.
zdroj:
tisková zpráva
Lidský život ztrácí hodnotu i pro něho samotného. Je otupělý a uvnitř pravděpodobně mrtvý. Tahle pozvolná a nenápadná změna je na Nabarveném ptáčeti asi to nejzajímavější a bez problémů nahrazuje absentující silnější kontinuální příběh. To, jak se Petru Kotlárovi vytrácí z očí jakýkoliv výraz, skoro až děsí.
Peklo a zrůdnosti, které lidé páchají jeden na druhém, tu mají různou podobu, ale popravdě právě ve chvílích, kdy chce být Nabarvené ptáče nejvíc kruté a možná i šokující, trošku zklamává. Některé momenty jsou vyloženě absurdní. Skvěle funguje první setkání s nacisty nebo sovětským odstřelovačem, mnohem hůř pak v jisté chvíli skoro až směšná pasáž v rybářské chalupě. Nakonec se to však i přes pár příběhových zaškobrtnutí dostane do finále, které je velmi působivé a zároveň zůstává decentní a minimalistické jako zbytek filmu. Což ve výsledku funguje skvěle.
zdroj:
tisková zpráva
Už první záběry ukazují, že Marhoulova novinka je audiovizuálně a celkově filmařsky o pár úrovní výš než většina českých filmů a že když domácí filmaři chtějí, dovedou bez problémů natočit snímek, co zvládne držet krok s tím nejlepším z Evropy. Kamera Vladimíra Smutného je úchvatná, stejně tak práce se zvukem.
To nejkrutější obvykle nevidíme, ale slyšíme a člověk si tak sám musí představovat tu šílenou brutalitu a peklo, které se na plátně přitom odehrává jen zdánlivě. A potvrzuje se tak stará poučka, že to, co nevidíme, bývá mnohem děsivější než, to, co filmaři divákům naservírují až pod nos.
Přesto je Nabarvené ptáče spíš citlivý než drsný film. Mnohem důležitější, než samotné krutosti je totiž boj o to, jestli po měsících a letech strávených uprostřed barbarské divočiny, kde už lidský život ztratil jakoukoliv hodnotu, dokáže hlavní hrdina zůstat člověkem.
Absolvovat s ním jeho dlouhou cestu může být vysilující, mnohdy nepříjemné a někdy až fyzicky náročné, rozhodně to ale stojí za to. I přes veškeré zlo je totiž Nabarvené ptáče hlavně o tom dobrém, co se člověk musí pokoušet v sobě zachovat, i když už k tomu zdánlivě nemá žádný důvod.
