Režisér Václav Marhoul patří k nejzajímavějším českým filmařům současnosti. Především proto, že k filmům přistupuje poctivě a nebojí se piplat si je i několik let. Výsledek obvykle stojí za to, i když na něj diváci musí často čekat pořádně dlouho. Mezi jeho Nabarveným ptáčetem a minulým filmem, válečným Tobrukem, uběhlo jedenáct let. Stálo to čekání za to? Nabarvené ptáče předchází pověst výjimečné kulturní události a to, že se dostalo do soutěže na prestižním festivalu v Benátkách, naznačilo, že to nejsou jen řeči napsané v PR oddělení.

V konkurenci Jokera a novinek klasiků jako Roman Polanski nebo Steven Soderbergh nakonec nevyhrálo, samotná účast v soutěži však zůstává velkým úspěchem. Zároveň jsme ale ze všech stran slyšeli, jak moc nedivácké, kruté a temné Nabarvené ptáče je a kdo zná předlohu Jerzyho Kosińského, ví, že to skutečně není příběh, u kterého by se člověk mohl ládovat popcornem a nalívat colou. Takže nic pro sváteční diváky Nakonec to ovšem dopadlo malinko jinak, než jsem minimálně já očekával.

zdroj: tisková zpráva

Nabarvené ptáče je černobílý film, téměř se v něm nemluví a má skoro tři hodiny. Ale pokud by vás to vyděsilo, tak není důvod. Překvapivě jde totiž o docela zábavnou podívanou. Tedy pokud můžeme slovo „zábavný“ použít u filmu, který se točí okolo malého kluka, jenž je pozorovatelem válečných hrůz a na vlastní oči vidí (a na vlastní kůži zažívá), jak strašlivě se k sobě lidé mohou chovat. Nejde o klasický film se začátkem, prostředkem a koncem. Celé vyprávění se dělí na několik kapitol, během nichž chlapec prochází válkou zničenou zemí, potkává různé lidi a stává se nemluvným svědkem pekla.

Každá z epizod je uzavřená a každá i hodně depresivní. A každá jinak. Někdy do osudu malého hrdiny zasáhne náhoda, jindy krutí lidé, pak zase válečné běsnění anonymního davu a dojde i na naprosté šílenství. Všechny hrůzné zážitky na něm zanechávají logicky stopy a on sám se postupně mění z vyděšeného klučiny v hrdinu bez výrazu v obličeji, který už není schopný cítit prakticky nic. Zatímco v úvodu se chlapec bojí, reaguje na ostatní, má třeba i radost nebo strach, postupně se z něj stává prázdná lidská schránka, která chce jen přežít.

zdroj: tisková zpráva

Lidský život ztrácí hodnotu i pro něho samotného. Je otupělý a uvnitř pravděpodobně mrtvý. Tahle pozvolná a nenápadná změna je na Nabarveném ptáčeti asi to nejzajímavější a bez problémů nahrazuje absentující silnější kontinuální příběh. To, jak se Petru Kotlárovi vytrácí z očí jakýkoliv výraz, skoro až děsí.

Peklo a zrůdnosti, které lidé páchají jeden na druhém, tu mají různou podobu, ale popravdě právě ve chvílích, kdy chce být Nabarvené ptáče nejvíc kruté a možná i šokující, trošku zklamává. Některé momenty jsou vyloženě absurdní. Skvěle funguje první setkání s nacisty nebo sovětským odstřelovačem, mnohem hůř pak v jisté chvíli skoro až směšná pasáž v rybářské chalupě. Nakonec se to však i přes pár příběhových zaškobrtnutí dostane do finále, které je velmi působivé a zároveň zůstává decentní a minimalistické jako zbytek filmu. Což ve výsledku funguje skvěle.

zdroj: tisková zpráva

Už první záběry ukazují, že Marhoulova novinka je audiovizuálně a celkově filmařsky o pár úrovní výš než většina českých filmů a že když domácí filmaři chtějí, dovedou bez problémů natočit snímek, co zvládne držet krok s tím nejlepším z Evropy. Kamera Vladimíra Smutného je úchvatná, stejně tak práce se zvukem.

To nejkrutější obvykle nevidíme, ale slyšíme a člověk si tak sám musí představovat tu šílenou brutalitu a peklo, které se na plátně přitom odehrává jen zdánlivě. A potvrzuje se tak stará poučka, že to, co nevidíme, bývá mnohem děsivější než, to, co filmaři divákům naservírují až pod nos.

zdroj: Bioscop

Přesto je Nabarvené ptáče spíš citlivý než drsný film. Mnohem důležitější, než samotné krutosti je totiž boj o to, jestli po měsících a letech strávených uprostřed barbarské divočiny, kde už lidský život ztratil jakoukoliv hodnotu, dokáže hlavní hrdina zůstat člověkem.

Absolvovat s ním jeho dlouhou cestu může být vysilující, mnohdy nepříjemné a někdy až fyzicky náročné, rozhodně to ale stojí za to. I přes veškeré zlo je totiž Nabarvené ptáče hlavně o tom dobrém, co se člověk musí pokoušet v sobě zachovat, i když už k tomu zdánlivě nemá žádný důvod.