Od Marvelu Downey odcházel jako jedna z největších hvězd na světě, zároveň ale jako člověk, který je hodně spojený s jednou konkrétní rolí a jak moc na něj budou chodit lidi, když se objeví jako jiný hrdina, vlastně nikdo moc nevěděl. Dolittle tak byl pro Downeyho do značné míry risk.
Sice vychází ze slavné předlohy, stál ovšem hodně (HODNĚ) peněz a za kamerou byl člověk, kterého bych u rodinné podívané zrovna nečekal. Navíc se ukázalo, že režisér Stephen Gaghan svou práci neodvedl dobře a studio muselo na poslední chvíli Dolittla zachraňovat. Takže mě moc nepřekvapuje, že výsledkem je film, který se i na ten průměr musí většinou hodně snažit.
zdroj:
Universal Pictures
Dolittle je doktor, který dovede hovořit řečí zvířat a rozumí si s nimi víc než s lidmi. Po smrti své ženy se uzavřel před světem a bydlí daleko od civilizace. Společnost mu dělají sympatický lední medvěd, ukecaný pštros, gorilí sralbotka nebo chytrá papouščí dáma.
Jenže teď Dolittla lidé potřebují, anglická královna byla totiž otrávená a jen on dokáže přijít na to, co se stalo a dovézt včas lék, takže se vydává na dlouhou dobrodružnou cestu a spolu s ním samozřejmě i jeho zvířecí kámoši. Jenže na záda mu dýchá starý konkurent a proti němu stojí zlý Antonio Banderas nebo jedno hodně neobvyklé a hodně nebezpečné zvíře. Zvládne se Dolittle vrátit domů včas?
zdroj:
Universal Pictures
Když nebudu počítat militantní fanoušky a fanynky Roberta Downeyho Jr., tak si nedovedu představit, že by Dolittla chtěl vidět někdo, komu je víc jak deset let. Filmaři mají knížky Hugha Loftinga rádi a tenhle lékař, který rozumí řeči zvířat, už se na plátně několikrát objevil, ale u nás to žádná velká hvězda není.
V Česku známe asi spíš verzi s Eddiem Murphym, která není bůhvíjak dobrá, koukat se na ni však pořád dá, v Americe je ovšem za klasiku považovaný film z roku 1967 Pan doktor a jeho zvířátka. A problém tkví právě v tom, že nový Dolittle by chtěl být právě jako tahle klasika. A nedošlo mu, že tenhle styl nemá v roce 2020 co nabídnout.
Celá tahle rodinná taškařice, mimochodem vcelku dost krátká, totiž působí jako padesát let starý film. Jsou tu zvířátka, občas dělají veselé vylomeniny nebo někam padají a Robert Downey Jr. se u toho tváří chápavě a moudře a občas dělá vylomeniny s nimi. Jenže je to celé takové… fotrovské.
zdroj:
Universal Pictures
Žijeme v době, kdy není problém mít v kinech kompletně digitální charaktery, omladit s pomocí počítačů herecké veterány a rozpoutat bitvu desítek superhrdinů a superpadouchů. A nikoho to už dávno nefascinuje. Mluvící pštros nebo medvěd s čepicí, se kterými si povídá bývalý Iron Man, je něco, nad čím člověk dnes ani nebude uznale pokyvovat hlavou, natož aby na to koukal s otevřenou pusou.
Dolittle působí oldschoolově, i když ne v tom dobrém slova smyslu. Vypadá jako film, na který mohli chodit do kina jako malí vaši rodiče nebo prarodiče, jenže od té doby se zkrátka žánr dobrodružných rodinných filmů změnil. Nový Dolittle krom těch zvířátek, Downeyho charismatu a předvídatelných vtipů nenabízí nic, co by stálo za pozornost. A paradoxně ztrácí tam, kde by to člověk úplně nečekal.
Ten film stál 175 milionů dolarů. Jo, přečetli jste si to správně. Jenže režisér Gaghan podobné trikové věci nikdy netočil, je to specialista na politická dramata, režíroval Syrianu a napsal Traffic: Nadvláda gangů a film s takhle velkým množstvím triků nikdy na starost neměl.
A evidentně se mu to celé rozpadlo pod rukama a studio muselo povolat Jonathana Liebesmana, režiséra Hněvu titánů, který to měl napravit. Takže ve výsledku točil trikový film člověk, který s triky neumí a když se zjistilo, že to je průšvih, byl povolán záchranář v podobě režiséra, který triky umí, ale zase neumí nic jiného. Ta nuda, bezkrevnost a svým způsobem i otravnost tak najednou dává smysl. A mimochodem ty triky stejně nejsou moc dobré.
Celkově se to díky krátké stopáži dá přežít, ale pokud nemáte malé děti, fakt nedovedu najít důvod, proč vás na to posílat. Zajímavější než samotný Dolittle je totiž i spíš to, že někdo dovolil, aby takovýhle projekt v takovéhle podobě vznikl. Fakt nechápu, koho chtěli tvůrci dostat do kina.
