Známý francouzský dokumentarista Raymond Depardon začal již ve věku osmnácti let pracovat jako fotoreportér pro největší francouzskou tiskovou agenturu, v jednadvaceti natočil první dokumentární snímek. V pětadvaceti spoluzaložil jednu z nejvýznamnějších francouzských fotoagentur – agenturu Gamma, jak říká „ne kvůli penězům, ale kvůli svobodě“. Od roku 1979 je členem prestižní asociace Magnum, v současné době je viceprezidentem její evropské pobočky. Za svou kariéru vydal dvacet pět knih komentovaných fotografií a natočil třicet pět snímků, většinou dokumentárních. Je držitelem novinářské Pulitzerovy ceny, z filmařských ocenění stojí za zmínku přinejmenším César a nominace na Oscara. Raymond Depardon patří po řadu let k nejpozoruhodnějším postavám francouzské fotografie a dokumentaristiky.

Raymond Depardon se narodil v roce 1942 v rodině farmáře v malé vesnici severně od Lyonu. Ukončil pouze základní vzdělání, poté absolvoval korespondenční kurz fotografie a v šestnácti letech odešel do Paříže, kde se zprvu živil jako asistent ve fotografickém salonu. Na počátku šedesátých let začal působit jako fotoreportér pro Dalmasovu agenturu a cestoval s fotoaparátem po celém světě. Někdy v té době se seznámil s prací Richarda Leacocka a Roberta Drewa, zakladatelů směru direct cinema, kteří přenesli žurnalistické metody do kinematografie. Zpočátku točil Depardon krátké zpravodajské filmy pro televizi jako doplněk k reportážním fotografiím. První snímek natočil v roce 1963 ve Venezuele. Více pozornosti upoutal svým v pořadí čtvrtým filmem Jan Palach, natočeným v roce 1969 při pohřbu upáleného mladíka v Praze.

Od té doby vytvořil Raymond Depardon celou řadu zajímavých snímků. Velká část z nich jsou dokumenty z míst po celé planetě, která Depardon navštívil jako fotoreportér. Jeho oblíbeným prostředím je Afrika, nebo ještě přesněji poušť. Prvním z africké řady snímků byl dvanáctiminutový Čad (1970), k posledním patří Afriko, jak snášíš bolest? (1996), více než dvouhodinový deníkový záznam cesty napříč kontinentem a Nedotčen Západem (Un Homme sans l'occident, 2002). Depardon své snímky provází komentářem v první osobě, často používá ruční kameru. Z jeho snímků je cítit vztah k prostředí, v němž točí, k lidem, které snímá, a k bolesti, již zde vnímá. V Africe také natočil svůj první fiktivní snímek Zajatkyně pouště (1989).

Kromě toho se ale Depardon zabývá také společenskými a politickými tématy. Po vzoru legendárního snímku Roberta Drewa Primárky, který zachytil volební kampaň J. F. Kennedyho a Huberta Humphreyho ve Wisconsinu (1960), natočil Depardon v duchu direct cinema snímek 50,81% (1974), zobrazující prezidentskou kampaň konzervativního kandidáta a budoucího vítěze voleb Valéry Giscarda d’Estainga. D’Estaing však odmítl natočený materiál autorizovat a snímek se šířil pouze neoficiálními cestami. K významným, na filmových přehlídkách uváděným Depardonovým dílům patří také filmy San Clemente (1982) o italském azylu pro duševně choré či První pomoc (Urgences, 1988) o psychiatrické ambulanci první pomoci v Paříži a o budově, kde tato instituce sídlí.

V roce 1994 slavil úspěchy se snímkem Chyceni při činu (Délits flagrants), zaznamenávající výpovědi čtrnácti zadržených lidí, obviněných z drobných krádeží, nelegálního pobytu ve Francii a dalších přečinů. Podobné téma zpracoval o deset let později ve snímku V soudní síni č. 10. Jako první filmař získal povolení natáčet přímo v síni pařížského soudu a zachytit tak celý průběh soudního jednání. V těchto snímcích vystupuje Depardon jako nenápadný pozorovatel, své hrdiny zabírá statickými záběry, nedodává žádný komentář a nechává diváky, aby vstřebávali autentickou atmosféru soudní síně. Film V soudní síni č. 10 mohli zhlédnout návštěvníci nedávného festivalu dokumentů v Jihlavě, pražskému publiku je představen na 7. festivalu francouzského filmu.

„Jsem impresionista,“ říká o sobě Raymond Depardon. „Chci zachytit dojem okamžiku, ne vytvářet story. Jen zaznamenávám.“ Depardonovy dokumentární snímky nemají žádnou dějovou linii. Ať natáčí farmáře na francouzském venkově či každodenní život v New Yorku, zprostředkovává divákům dané prostředí v jeho autenticitě a obyčejnosti. Přesto mají jeho snímky vnitřní napětí. Depardon přistupuje k lidem a prostředí, v němž natáčí, s respektem a pokorou. Možná i díky tomu jsou jeho snímky ceněny nejen odborníky, ale i publikem.