Životopisný film o Rayi Charlesovi Taylora Hackforda je sólovým představením Jamieho Foxxe. Převtělil se do slavného pianisty a zpěváka takovým způsobem a dostal na plátně takový prostor, že dokáže utáhnout jak upracovaný Whiteův scénář, tak spíše bezpečnou Hackfordovu režii.
V Americe, které dosud vládne segregace, se chudý + slepý mladík z vesnice vydává do metropole, aby se zde pokusil uplatnit svůj ohromující hudební talent. Následuje doba zkoušek, obvyklých ústrků (aby jej nikdo nemohl ošidit, žádá Ray veškeré výplaty v jednodolarových bankovkách) a hledání originálního projevu. V tom Rayovi sice pomůže producent Ahmet Ertegun (Curtis Armstrong) s písní „Mess Around“, zásadní krok – kombinace gospelu s R&B ale proběhne zcela v Charlesově režii.
Jestli hudební čísla jsou Rayovou figurou, pak dvě skla jeho černých brýlí představují hrdinovy hlavní inspirace: Hudebník se stává čilým svůdcem, přitom většinu času věnuje dvěma zásadním ženám: manželce Delle Bee (Kerry Washingtonová) (méně), a zpěvačce Margie Hendricksové (Regina Kingová) (více). Za nejlepšími momenty snímku stojí právě energie, která vzniká mezi Rayem a Margie. Třemi čtvrtinami Rayova filmového života se pak jako mocná Mississippi táhne závislost na heroinu, která hrdinu dovede za mříže a ke křečím na lůžku kliniky. Jak už to ale bývá, je tu ještě třetí inspirace, to budou ta otevřená zpívající ústa: vzpomínky na dětství, které někdy Raye nemilosrdně topí, jindy očišťují a vynášejí z hlubin temnot k jedinému paprsku světla. K jedinému existujícímu paprsku světla, abych byl přesný.
Šablona, podle které James White Raye nastříkal je jednou z těch, po kterých lze věru sáhnout i poslepu: mladý nadaný umělec musí bojovat s nízkým světem mamonuchtivých lidí a zároveň jaksi nevědomky a o to bolestněji pracovat na vytvoření nového žánru, neboť to je jediná cesta, jak prorazit blány nezájmu. Pak přijde píseň, sláva, píseň, pád, píseň, odraz ode dna a ještě větší sláva… a takhle pořád dokola.
Ano, při své téměř dvouapůlhodinové délce je Ray úžasně repetetivní. Proč se hrdina našlehává, když to neposunuje děj? Proč musíme vidět VŠECHNY jeho nové domy? Bojí se scénárista s režisérem zabrousit do skutečně scorseseovských temných stránek postavy? Nebo mají za to, že obecenstvo sladce chlupatý medailon přijme za svůj? Anebo viděli Jamieho Foxxe (Collateral) a uvědomili si jeho genialitu a nechali ho na plátně tak dlouho, jak jen to šlo?
Stylizace do skutečné, navíc takhle nezaměnitelně kymácivé a smějící se postavy, do téhle jedním slovem VÝRAZNÉ postavy, je svým způsobem „pouze“ matematickou úlohou. Foxx v Rayovi ale vůbec neřeší, jestli se má kymácet doleva, nebo doprava. On se kymácí ještě dřív, než vleze na plac a tato virtuozita mu pomáhá zachytit obě hrsti drobnějších výrazů, ačkoli se na první pohled může zdát, že jenom právě snědl citrón. Mít Země přitažlivost, jakou má Foxxův Ray ve „What'd I Say“, Apollo by k Měsíci nikdy nevzlétlo. Z vedlejších rolí má nejosobitější part Regina King jako Margie Hendricksové, ale i všechny ostatní role jsou sehrány bezchybně a elegantně.
Hackfordova režie sama je nejsilnější při orchestraci hudebních scén. Prostor mezi nimi však režisér bere jako nutné zlo. Problém může být ve snaze být za každou cenu dramaticky aktivní. Démoni z dětství, nebo dvousečnost vztahů a drog jsou silné karty. Hackford se za nimi pustí, vzbudí určitá očekávání, ale uzavře je bez toho, aniž by je uzavřel. Pak jaksi nestačí ani technicky solidní provedení, emotivní obrázky od Pawla Edelmana (Pianista) ani našlapaný Mistrův soundtrack.
Ve srovnání s jinými současnými životopisnými filmy (Letec, Kinsey) sedí Hackfordovo vyprávění na zadku. Pokud ale toužíte vidět herecký výkon hraničící s genialitou, neměl by vás Ray minout. A pokud jste Charlesovými fanoušky… pravděpodobně už tam jste.
