Palestinský snímek Ráj hned teď provází nejen paleta mezinárodních ocenění (včetně Zlatého globu a tří cen na Berlinale), ale rovněž pověst jednoho z nejskandálnějších filmů posledních let. Krátce před letošním udílením Oscarů, na něž byl snímek nominován v kategorii cizojazyčných filmů, totiž rodiny Izraelců zabitých během palestinských sebevražedných útoků shromáždily dvaatřicet tisíc podpisů pod petici, která požadovala jeho vyřazení z klání o zlaté sošky.
Drama režiséra Hanyho Abu-Assada vypráví o několika posledních hodinách dvou fiktivních mladých palestinských automechaniků z města Nábulus na Západním břehu Jordánu, kteří jsou „určeni“, aby spolu provedli sebevražedný atentát v Tel Avivu. Mladíci tuto zprávu přijímají s nevzrušeným klidem. Poslední noc stráví se svými rodinami (aniž by o svém poslání cokoli prozradili), natočí mučednické video se samopaly v rukou, projdou předepsanou hygienickou očistou a ráno proniknou přes drátěný plot na území nepřítele. Útok je však odložen a oba mladíci – opásáni výbušninami, které si nemohou sundat – se odloučí. A po nekonečném čekání dojde ke konfrontaci jejich postojů...
Signatáři petice ve svém prohlášení snímek obviňují z toho, že oslavuje terorismus, ignoruje utrpení obětí atentátníků a může podnítit nárůst teroristických útoků. Není to pravda, přestože tvůrci líčí celý příběh výhradně z pozice Palestinců. A ačkoli se příbuzným obětí může zdát nepatřičné, že snímek – končící záběrem na atentátníka v autobuse plném mladých Izraelců a prostřihem na bílé „prázdno“ – přímo nezobrazuje pustošící následky jeho sebevražedného útoku. Není pravdivé ani tvrzení, že film naznačuje, že jednání Izraele neponechalo Palestincům žádnou jinou volbu než sebevražedné útoky, při nichž se těla mladých muslimů „stávají tím jediným, čím mohou bojovat proti okupaci“. Každá z tří hlavních postav totiž zaujímá k sebevražedným útokům odlišný postoj. Jeden z atentátníků těsně před útokem zpochybňuje, že se jejich smrtí něco změní. A přítelkyně druhého (ve Francii narozená dcera usmrceného muslimského vůdce) zdůrazňuje, že za práva Palestinců je možné bojovat i jinými prostředky, než je terorismus.
Drama zároveň polemizuje i s aurou hrdinství mučedníků (jak dokládá obchodník, jenž prodává videokazety se zpověďmi atentátníků za stejnou cenu jako nahrávky kajících se kolaborantů) i s jejich představami vysněného ráje, kam mají po smrti vstoupit v doprovodu andělů. Nevyhýbá se dokonce ani drobným komickým momentům – viz scéna, v níž se při natáčení videa na rozloučenou porouchá kamera.
Ve francouzsko-německo-holandsko-palestinské koprodukci vzniklému snímku lze ale vytýkat jistou proklamativnost („Když nemůžeme jako rovnocenní žít, aspoň tak zemřeme.“), která je zřejmě dána i tím, že režisér v Palestině nežije. (Ačkoli štáb často s nasazením života film natáčel na autentických místech.) Ve snaze o určitou „korektnost“, se kterou se na problém tvůrci filmu pokoušejí nazírat, se mnohá slova stávají spíše jen zjednodušenými tezemi („Když zabíjíš, není žádný rozdíl mezi obětí a okupantem.“). Ty – paradoxně – pro změnu zřejmě pobouří palestinské radikály, kteří tvůrce snímku mohou považovat za zrádce znesvěcující jejich boj. Hany Abu-Assad se snaží dokázat, že atentátníky se v zoufalé a ponižující situaci mohou stát i naprosto normální a průměrní lidé, nikoli pouze fanatičtí fundamentalisté s maskovanými tvářemi, kteří hrozí zbraněmi do kamer.
Se snahou ukázat atentátníky jako lidské bytosti není důvod polemizovat, nezdá se ale pravděpodobné, že by na tak klíčovou akci, jíž má být útok v Tel Avivu (coby odpověď na izraelské bombardování), byli „vyvolení“ tito zjevně neprověření a – jak se ukáže – i nespolehliví a o svém poslání pochybující pěšáci. Ve filmu není ani sebemenší náznak toho, že by muži připravovaní pro útoky prošli nějakými mechanismy „vymývání mozku“. Ty – jak ukázal německý film Září 2001: Smrt přišla z Hamburku rekonstruující přípravy útoku na newyorská Dvojčata – mohou i člověka, jenž plně užívá vymožeností západní civilizace, přivést k přípravě atentátu, který má symboly takové civilizace zničit.
S téměř dokumentárním odstupem natočený film nikomu nevnucuje jednoznačné pravdy: atentátníky neromantizuje, ani nedémonizuje. Objektivně se pokouší na pro západní civilizaci nepochopitelný, v palestinské kultuře ale již hluboce zakořeněný krvavý akt podívat ze strany jeho aktérů a pochopit (nikoli ospravedlnit!) jejich smýšlení i motivace determinované začarovaným kruhem oboustranného násilí na Blízkém Východě.
