Nejstarší Violet (Emily Browning), prostřední Klaus (Liam Aiken) a maličká Sunny (Kara a Shelby Hoffmanovy) Baudelaireovi přijdou zásahem blesku téměř božího o střechu nad hlavou a taky o rodiče. Ne, že by se o sebe siroty nedokázaly postarat, jsou na to z právního hlediska malé. To je jediný opravdu trudný impuls z Lemonyho Snicketa. Děcek se ujme hodný, ale poněkud nepoužitelný rodinný přítel Mr. Poe (Timothy Spall) a v Tatře 603 je odváží k polorozpadlé rezidenci hraběte Olafa (Jim Carrey), který se má stát jejich novým poručníkem. Vysoký hubený podivín Olaf se hned v teatrálním intru chamtivě přizná, že touží jen po penězích, které děti po rodičích zdědily. Nedočkavost pak Olafa pohání k pokusům o trojnásobnou vraždu. Baudelaierům se však (opravdu snad jen k překvapení režiséra) daří úspěšně prchat a postupně střídají další ze svých podivných příbuzných – dobrodružně popleteného strýčka Montyho (Billy Connolly) či ustrašeně odvážnou tetu Josephine (Meryl Streep).
Lemony Snicket, adaptace prvních 3 ze zatím 11 svazků svazků Snicketových příběhů, je z výtvarného hlediska velmi bohatou podívanou a úvodní přirovnání k osobitému stylu Tima Burtona věru nejsou od věci. Výpravu vymazlil Rick Heinrichs, který se podílel jak na Střihorukém Edwardovi (Edward Scissorhands) a na Ospalé díře (Sleepy Hollow), tak na Fargu bří Coenů. Kameraman Emmanuel Lubezki (Ospalá díra, Mexická jízda (Y tu mamá también)) zase tónovanými světly přeměňuje obrazy v podivuhodné scenérie, kvůli kterým stojí za to vypravit se na Lemonyho Snicketa do velkého kina.
Hrabě Olaf je potrhlý gymnasta a Jim Carrey využívá každou píď prostoru, aby ji zaplnil svým známým, dryáčnicky energickým a sebestředným projevem. Lemony Snicket je jeho show. Meryl Streep i Billy Connolly jsou zakletí do svých obvyklých výrazových klišé, což souvisí s plochými charaktery jejich postav. Emily Browning i Liam Aiken podávají v dětských rolích velmi dobré výkony. Do popředí vystupují především díky tomu, že na rozdíl od dospělých se nechovají hystericky, či dementně.
Dospělí jsou bez výjimky karikaturami a děti jsou přehnaně dospělé a zodpovědné. Přes ohňostroj neurotických gest chybí Olafovi skutečná krutost a o děti se slavným příjmením jaksi není proč se bát. Základní premisa: „Chci vaše prachy, tak zdrhejte“ nabízí dobrodružnou jízdu, ale Silberling velmi brzy vklouzne do bezzubého stereotypu, a to nejen ve vedení děje.
Režisér často duplikuje holé informace - Violet je například velká vynálezkyně. Než se do vynalézání pustí, udělá rutinní trik s vlasy. A Silberlingovi prostě nestačí jej jednou představit a později pouze naťuknout. Nutí Klause, aby Violet slovně připomněl, co má s těmi vlasy dělat…
Přitom tenhle film není pro nechápavé děti – jedním z nejvtipnějších momentů snímku jsou titulky, které doprovázejí Sunnyiny neartikulované výkřiky.
Uvidíme, jak dopadnou další díly této potterovské konkurence, ale zatím se mi zdá, že Silberling se hledá a snaží se stylizovat do role žoviálního vypravěče surrealistických a přitom uvěřitelných historek. Má na to, na rozdíl od Daniela Handlera aka Lemony Snicketa, těžký zadek. Na stěně vysílacího studia jednoho rádia jsem si přečetl tuto radu pro moderátory: „Když si připadáš vtipný, pusť písničku.“ Platí to i pro filmaře.
