QUENTIN TARANTINO A JEHO VZTAH K NÁSILÍ VE FILMU
V roce 1992, kdy režíroval Gaunery (Reservoir Dogs), byl již Tarantino žádaným scenáristou, kterého si producenti najímali, aby scény toho kterého filmu opepřil cynicko-humornými dialogy. Občas však narazil. Ve filmu Gauneři existuje scéna, v níž jeden z hrdinů uřízne policistovi ucho, polije ho benzínem a chce ho zapálit. Někteří diváci v tomto momentu odcházeli z kina a Tarantino byl zejména v USA velmi ostře obviňován z krutosti.
On sám se hájil slovy: "Pravidelně se mi stává, že má postava udělá něco, co mě úplně odrovná. Pokud jde o scénu mučení policisty v Gaunerech, pokouším se lidem vysvětlit, že jsem si nesedal k papíru rozhodnutý: O. K., teď teda napíšu opravdu hroznou mučící scénu. - Když se pan Světlý v Gaunerech sehnul a vytáhl z boty žiletku, nevěděl jsem, že ji má v botě. Překvapilo mě to. A to se mi stává pořád, když píšu. Je to stejné jako herectví. Když improvizuješ, všechno, co náhle řekneš nebo co uděláš, se stane něčím, co tu scénu nabíjí. Se psaním je to v tomhle ohledu stejné. Ta mučící scéna s uřezaným uchem není jen strašná, není jen násilná - je hlavně rušivá. Můžete třeba zavřít oči, anebo odejít. Ale nezbude vám, než k ní zaujmout nějaký vlastní postoj. Než to mučení začne, policajt byl pro vás jenom uniforma. Chvíli předtím stejní chlapi zabili policajty, a nebrečeli jste kvůli tomu."
Tyto výroky potvrzují, jak rád Tarantino diváka překvapuje, jak rád provokuje pohodlnost jeho vnímání. Scén přímého násilí je přitom v Gaunerech až překvapivě málo. V jiných čistě komerčních filmech je násilí často nesrovnatelně víc. Tarantino mistrovsky pracuje s náznaky, a zbytek je už věcí divákovy fantazie. 1)
Na námitku, jestli si uvědomuje, že jeho filmy vytvářejí jakýsi legitimní prostor pro násilí, Tarantino reagoval slovy: "Takhle se na to zrovna nedívám. Neberu násilí příliš vážně. Násilí mi připadá legrační, zejména v příbězích, které jsem v poslední době vyprávěl. Násilí je součástí tohoto světa a já jsem utopený v krutosti násilí reálného života. Nepíšu o lidech, kteří shazují jiné lidi z helikoptéry na ujíždějící vlak anebo o teroristech, kteří někoho unesli nebo tak podobně. Násilí reálného života je, když sedíš v restauraci a muž a jeho žena se hádají a on se najednou tak rozčílí, že vezme vidličku a zabodne ji ženě do tváře. To je opravdu šílené, jako z komické knížky - ale taky se to stává. Takhle se ocitá skutečné násilí, které kope a řve, v perspektivě skutečného života. Zajímá mě ta akce, ten výbuch a všechno, co přijde potom. Co potom uděláme? Zmlátíme ho? Odtrhneme je od sebe? Zavoláme policajty? Budeme chtít vrátit peníze, protože nám znechutili jídlo? Zajímají mě odpovědi na všechny tyto otázky."
Rozdíl mezi ním a jeho četnými epigony spočívá mimo jiné v Tarantinově neobyčejně inteligentním přístupu k látce, v jeho nevšední svobodě, s níž si pohrává s realitou i fikcí, v ironickém nadhledu nad postavami, a také až v hitchcockovské posedlosti filmováním, v jeho lásce k filmu v tom nejlepším smyslu slova. Co ale soudí Quentin Tarantino o tom, že na filmovém plátně může být přijatelné vidět věci, které jsou v reálném životě nechutné?
"S tím zcela souhlasím. Pro mě je násilí naprosto estetický předmět. Když řekneš, že nemáš rád násilí ve filmu, je to totéž, jako když řekneš, že nemáš rád ve filmu taneční pasáže. Já mám taneční sekvence rád, ale i kdybych neměl, neznamená to, že bych měl usilovat o to, aby se přestaly točit. Když točíte násilí, určitě se to spoustě lidí nebude líbit, protože je to hora, na kterou nedokážou vyšplhat. A nejsou to žádní hlupáci. Prostě v násilí nejedou. A nemusí v něm jet. Existuje spousta jiných věcí, které můžou vidět. Ale pokud dokážete šplhat, nabízím vám horu, na kterou můžete vylézt."
Diskuzní fórum: Jaký je podle vás Kill Bill (1, 2)?
1) Na otázku, jestli je pro něj scéna, kterou vynechá, stejně důležitá jako ta, kterou do filmu zařadí, Tarantino odpovídá: "Určitě. U mě se to dokonce přenáší do způsobu, jakým dělám záběr. Co nevidíš v záběru, je stejně důležité jako to, co vidíš. Někteří lidé mají rádi, když se jim všechno ukáže... Já to dělám jinak. Viděl jsem tolik filmů, že si s nimi rád hraju. U dobrých devíti filmů z deseti víš během prvních deseti minut, jaký druh filmu to bude a myslím, že hlediště si podvědomě přečte tento desetiminutový vzkaz a začíná se naklánět doleva, když se film blíží k levé zatáčce - diváci předvídají, co se ve filmu stane. A já rád používám tuto informaci proti nim. Publikum se může smát a následně být zděšeno, aby se smálo znovu. A já bych hlavně chtěl, aby se zpytovalo pro tyto reakce."
