Francouz Luc Jacquet sledoval v Antarktidě mimořádné putování tučňáků císařských. S National Geographic News mluvil o výzvě natočit snímek o životě těchto zvláštních opeřenců, který právě přichází i do českých kin.
Jak jste se dostal právě k tučňákům?
V roce 1992 jsem strávil 14 měsíců ve francouzském výzkumném institutu v Antarktidě. Byl jsem zde jako kameraman snímku The Congress of the Penquins a její ryzí krása mne inspirovala k natočení tohoto velkolepého příběhu – tučňáků žijících ve velmi drsných podmínkách. Příběh se sestává z prvků dramatu – je zde znázorněna láska, život i smrt.
Vyprávění ve filmu je bráno z tučňáčí perspektivy – vnímáme jejich myšlenky a pocity. Proč jste zvolil právě tuto techniku?
Chtěl jsem se dostat ze zařazení k dokumentu. Napsal jsem příběh, aby divák měl pocit, že je přímo mezi nimi.
Někdo by mohl namítnout, že není až zas tak normální strávit více než rok v tak nehostinných podmínkách…
Víte, někdo rád leze po horách, někdo rád zdolává pouště a jiný se rád plaví po mořích. Já se cítím relativně pohodlně v tomto ledovém prostředí. Narazíte zde na spousty dobrodružství, spousty překážek a potíží. Ale jakmile se zde jednou ocitnete, jste schopni se přizpůsobit zdejší přírodě a životu s ní. Během pobytu tady se naučíte vzdorovat příšernému větru, který je v mnoha ohledech horší než nízké teploty. Taky se naučíte minimalizovat pohyby, abyste zbytečně neztráceli energii.
Čím je pro Vás Antarktida tak přitažlivá?
To se nedá popsat. Je to jako byste ani nebyli na Zemi. Byla to prostě výzva přenést formou filmu pocity, které zde zažíváte dnes a denně. Jsou tu ledovce 30 km široké. Je to zvláštní až děsivé prostředí. Nikde se nesetkáte s lidskou společností. Je to naprosto nezkažené. Vážně to nedokážu slovy vylíčit.
Jak jste se přiblížili k tučňákům?
To bylo jednoduché. Nejsou zvyklí na žádnou formu kolonizace, nemají z lidí strach. S nimi bylo snadné pracovat, jejich chování je neobyčejně předvídatelné – kde budou, co budou dělat, atd. Máte před sebou 30 000 párů a ty opakují stejná gesta a pohyby ve stejnou dobu.
Jak byste popsal celkové pojetí filmu?
Chtěl jsem vyprávět to, co cítím, spíš než vykreslit je z pohledu vědce. Je to o boji mezi životem a smrtí. Snímek prozkoumává krajní meze, kam až jsou tito tvorové schopni zajít. Tučňáci žijí tam, kde to jiní nedokážou. To je to, co mne ohromilo. Jak to dělají? A jak to zvládají?
Při sledování filmu nás ohromí zejména křehkost namlouvacího rituálu a život tučňáků.
Ano. Oni podnikají tento neskutečný pochod, a potom se vše může rozpadnout na kusy během jednoho okamžiku. V jedné sekundě může být všechno ztraceno a další šanci mají až následující rok. Chtěl jsem, aby právě toto byla ústřední myšlenka příběhu – v jejich životě není jediný bezpečný moment.
Proč se každým rokem k páření stahují na totéž místo?
Na Antarktidě jsou čtyři lokality, kam se stahují, aby přivedli na svět další potomky. Je tam stabilní ledová plocha po celou dobu množení, jsou v těch místech kryti ledovcem, který rozráží vítr a tím zmírňuje ledové podmínky. Je to jako malá oáza.
Navzdory každoroční náročné cestě jsou tučňáci špatní chodci. Nepokulhává zde vzhledem k nynějším poznatkům Darwinova evoluční teorie?
To je dobrá otázka, ale neznám na ni odpověď. Myslím, že kdybyste tučňákům dali na výběr, zda chtějí život prožít pod vodou, vybrali by si vodní variantu.
Klimatické změny jsou hlavním problémem Antarktidy. Jak se vyrovnáváte s hrozbou globálního oteplení?
Dle mého názoru nejlepší cesta, jak zachránit planetu, je naučit lidi, aby ji měli rádi. Každý chrání to, co miluje. Je očividné, že globální oteplování má velký dopad i na rozmnožování tučňáků. Většina lidí si toto nebezpečí neuvědomuje. My jsme zvolili pouze jinou cestu, jak to lidem ukázat, než jim o tom přednášet.
