Do odlehlého alsaského opatství kdesi u Maginotovy linie přichází komisař Niemans řešit podivnou vraždu v komnatě číslo 13, která nese všechny prvky rituálu. Následně začnou umírat další lidé.
Niemansovi na pomoc přichází mladý kapitán Reda (Benoît Magimel), který v noci natrefil na poblázněného chlapíka s tváří i DNA Ježíše Krista. Brzy do vyšetřovacího teamu přibude i odbornice přes nábožensko-historickou problematiku Marie (Camille Natta).
Černá ruka zla zatím operuje pomocí neméně sehraného teamu ultrarychlých a téměř nesmrtelných mnichů podivného řádu v temných kápích. Zatímco Niemans sezná, že oběti odpovídají 12 učedníkům Krista, Marie mu vysvětluje symboliku lámání pečetí z Apokalypsy sv. Jana. Do kláštera přijíždí noblesní šlechtic Heimerrich (po Sarumanovi další arcilotr Christophera Lee), hlava jakési katolicko-fašistické celoevropské organizace, aby se zmocnil Světa…
Purpurové řeky: Andělé apokalypsy kříží Indyho Jonese se Jménem Růže. I tady se obě strany snaží dostat k jistému dávnému artefaktu, od mostu z minulosti ke klíči k budoucnosti. Rozdíl proti Indymu je, že Niemansův tým zprvu neví, co a proč to hledá. Maginotova linie celkem účinně nahrazuje klasické kulisy gotických románů (tajné chodby, pasti, atp), v horském Alsasku funguje stará křesťanská symbolika stejně dobře, jako v Transylvánii.
I hra se středověkými evropskými odkazy myslím funguje vcelku slušně -
nezapomínejme, že jde o akční podívanou. Tady má Evropa se svým (pro tento případ) temným a dávným kulturně společenským dědictvím proti Hollywoodu ohromnou výhodu, kterou se kupodivu do multiplexů zatím příliš neprosazuje. Americký hlad po gotické tematice vypadá kvůli absenci vlastních starých budov/ pokladů/ hrdinů/ mýtů buď jako National Geographic, kdy dobrodružství zabírá celý svět (Indy, Lara), anebo se soustředí na spíše fantasy, sci-fi, či jednoduše pohádkové motivy, které čerpají z literárních/ dějinných „Top 10“ (Hellboy, LXG, Van Helsing). Obé zabraňuje poněkud sofistikovanějším motivům, který však mnoho diváků ocení – viz celosvětový úspěch Purpurových řek.
Díky nepovedenému konci musí Andělé apokalypsy bohužel hodně spoléhat na první dojem, na strhující akci. Při bližší inspekci navíc historka ztrácí téměř všechen glanc. Pro ‚Taxi‘ Bessona jsou totiž hrdinové, a s nimi i diváci, pouhými kuličkami v jeho fantastickém pinballu.
<SPOILER>Pro celý film je signifikantní několikaminutová honička mezi mnichem a Redou. Po vizuální stránce jde o věru strhující podívanou. Odhodlaný policista mnicha stíhá jak může, ale figura v kápi je vždycky o chlup vpředu. Proběhnou městečkem, několika byty, přeběhnou vlak a opuštěnou budovu, načež mnich uteče.</SPOILER>
Ani v ostatních případech hrdinové Andělů apokalypsy sami téměř nic nedokáží. Nic neovlivní. Horko těžko usledují stopu, vraždám nezabrání, nakonec si sotva zachrání krk.
Dalo by se snad hovořit o bezmoci světského Dobra proti náboženskému Zlu, jež nakonec zničí světská chamtivost. Jestli jde o Bessonovu vizi současného světa, nezbývá, než doufat s ním… že na to fanatická nábožnost dojede (na obou stranách moře).
Mniši a jejich superschopnosti připomínají skejťácké a podobné bandy z Taxi, či Yamakasi. Úporné pohledy do nebes jako kdyby ve střižně zbyly po Johance z Arku. Při Bessonově výkonnosti není divu, že se vykrádá, ale alespoň ta nebesa si mohl ušetřit. Vizuální stránka by neutrpěla a divák by marně nehledal nějaký skrytý význam. I tak lze ocenit, že celková obrazová skladba dává jednoznačnou a silnou atmosféru.
Renův Niemans je klasickým znaveným detektivem staré školy, Reno však tentokrát nemá takové charisma, jako v první díle. Chybí mu na to scéna, jako byla ta v knihovně. A tak pokud v prvním díle mu byl Cassel opravdu spíše pomocníkem, pak zde Magimel (Král tančí (Le Roi danse), Pianistka (La Pianiste)) Rena převálcuje. Už ze scénáře aktivnějšímu Redovi dává širokou tóninu jemnějších valérů, které proti skalnatému Renovi působí zurčivě.
Lee a jeho francouzština jsou pak v herecké rovině vrcholy kina. Každý jeho pohyb, každé slovo zavání dávnou dobou noblesních salónů. Kdyby nehrál zloduchy, je tenhle chlápek jediný, kdo by mohl hrát Dona Quijota. Příznivci určitě ocení i Johnnyho Hallydaye v jedné z menších rolí.
Besson, známý tím, že ho režie vždy přivádí na dno fyzických i psychických sil, řeší situaci tak, že snímky píše a produkuje.
Stojí za určitým druhem žánru, dal by se nazvat evropskou efektní akcí. Vyznačuje se po všech směrech propracovanou kamerou a příběhem, který sviští na hraně mezi akcí a akrobacií. Není mu vlastní americká mýdlovost, jeho produkce však trpí dvěma jinými, a velmi zásadními, problémy: nemá velký dar nadhledu a často pouští do výroby nekoherentní, poněkud ploský příběh.
V Purpurových řekách 2 nadužívá křesťanské i fašistické tematiky, nevysvětluje apokalypsu, nevěnuje se Leeovu pozadí. O hlavních hrdinech viz výše řečené.
Olivier Dahan je však zajímavý režisér, který stojí za pozornost. A to nejen díky kondukci akčních scén. On stál v Purpurových řekách 2 i za kamerou, a podařilo se mu obraz dostat do téměř stejné výše, jako slavnému Thierrymu Arbogastovi v jedničce.
Kolem a kolem dávají Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy tři zajímavá poznání:
Už dlouho jsem se tolik nebavil u filmu, jehož hrdinové doslova nic neudělají, kromě toho že si zachrání život.
Už dlouho jsem neviděl film, ve kterém by kladní akční hrdinové používali zakázaný doping.
Už dlouho jsem neviděl takhle zpackané finále.
