Film Tomáše Hodana patří do vlny (nejen) tuzemských dokumentů, které na podzim 2006 zaplavují česká kina. Podobně jako Iné svety, jež se odehrávají ve východoslovenském Šariši, mapují svérázný, leč pozapomenutý region - v tomto případě Rachovský rajón na Zakarpatské Ukrajině.
Zatímco Iné světy stály na kontrastu výpovědí zjevně apriorně vybraných zástupců obyvatel dané oblasti, film Půl čtvrté si vybírá jednoho vypravěče, který diváka provádí po své domovině. Našel jej v osobě Dmitrije Vasiljeviče Vorochty, řečeného Dima. Tenhle samorost s pábitelskou duší se stává komentátorem viděného a svorníkem dalších postav, mezi něž patří hlavně popíjející babky Buzačky a Kolja Kapčuk, dvacetiletý král místních diskoték. Dima průběžně mudruje o Velikonocích či změně režimu („Psovi prodloužili řetěz, ale misku mu sebrali.“), do práce příliš nechodí, protože stejně není co dělat a výplatu očekávat nelze, a k životu má velmi pragmatický přístup: když mu vyhoří letní chata v kopcích, začne ji bez bědování volným tempem opravovat. Stalo se, řešení se najde. Takřka holčičkovsky čiperné babky se ani na stará kolena nevzdávají radosti ze života a i Kolja si bez větších starostí z budoucnosti užívá každého dne. Ve snímku také zazní několik ukázek místní hudby od lidovek přes rock až po disco; ty většinou dostávají prostor během sestřihů žánrových záběrů, jež pomáhají dokreslit obraz místního života.
Půl čtvrté podobně jako Iné svety kombinuje sociologický a etnografický přístup, ale spíše než „živočichopisný“ směr, jaký volí film o Šariši, jde cestou mírného poetizování reality. Zůstává přitom civilní ve smyslu absence angažovanosti a patosu, nevyhýbá se nadhledu a humoru. Zatímco Iné svety využívají předem promyšlenou strukturu, v Půl čtvrté forma postupně krystalizovala z průběžně natáčeného materiálu. Při zpětném pohledu se ukazuje, že se oba filmy dopracovaly k optimální podobě: jestliže se Iné svety soustředí na regionální diverzitu, Půl čtvrté zachycuje jistý životní pocit.
Aniž by se jednalo o časosběrný dokument, Půl čtvrté přirozeně sleduje plynutí času a pokrývá tři ze čtyř ročních období; natáčelo se tři roky. A právě pocit určitého bezčasí je pro tento dokument nejcharakterističtější. Postavy filmu se nacházejí v mrtvém bodě mezi rozpadlým socialismem a nevybudovaným kapitalismem, jenž se promítá i do jejich každodenního trávení času. Jejich den netraktuje obvyklá západní „triáda“ zaměstnání – zábava – odpočinek, nýbrž starší a jaksi „základnější“ princip: práce se dělá tehdy, když je to potřeba, a ne když zazvoní budík, všední dny jsou prokládané svátky, jež je dobré dodržovat, a všechno se točí v kruhu rození a umírání.
Takto archetypální modus vivendi filmaři objevili těsně vedle geografického středu Evropy. Uspěchaný většinový evropský životní styl je tamním lidem přitom na hony vzdálený. A přestože má region svých problémů víc než dost (staří vymírají a mladí se stěhují do měst, není práce), jeho obyvatelé působí spokojeněji než průměrní Češi, Slováci nebo třeba Francouzi. Půl čtvrté tak možná až příliš nenápadně klade otázky, zda materiální prosperita skutečně vede k lepšímu životu, jak velká hodnota může spočívat v tom, když člověk ví, kam patří, a podobné. Ale i když divák tyto otazníky z filmu nevyextrahuje, pořád ještě stráví hodinu a čtvrt ve společnosti lidí spontánnějších, nenucenějších a přirozenějších, než na jaké většinou naráží ve svém městě.
