Následné schéma rády zužitkovávaly nejen někdejší sovětské válečné filmy: odvážný, ale poněkud neukázněný velitel ztratí důvěru nadřízených, aby nakonec bezpříkladnou statečností odvrátil veškeré výhrady. K možným obměnám patřila nedůvěra vůči třídnímu původu nebo politické spolehlivosti, jak se projevilo v letech chruščovovského tání na přelomu padesátých a šedesátých let, následně pak v éře perestrojky o čtvrtstoletí později.
Takto je ustrojen i nový ruský film První po Bohu, zasazený do ponorkového přístaviště kdesi na finském pobřeží, čerstvě získaném ve válečném konfliktu. Píše se rok 1944 a ponorka, jíž velí kapitán Alexandr Marinin, koná pravé divy v odhodlaném zápolení s nacistickým loďstvem. Přesto se tento statečný velitel stává terčem pozornost zvláštních služeb. Ty totiž pochybují, že by potomek šlechtické rodiny, jakkoli se i rodičů zřekl, mohl příchylnost k bolševické moci myslet vážně. Ma Marinina dokonce nastraží zrádnou léčku, ale díky osobní statečnosti svého přímého nadřízeného dostane ještě jednu šanci...
Režisér Vasilij Čiginskij motiv kádrových čistek vědomě odsouvá do pozadí, přisuzuje mu pouze rozměr atraktivního pozadí, jehož zásluhou se můžeme chvět o další osudy statečného muže. Dalším z motivů je láska: tichá, submisivní Táněčka, které téměř zázrakem přežila několikaletou leningradskou blokádu. Je platonicky zamilovaná do urostlého námořníka, s nímž nikdy nepromluvila ani jediného slova a který tudíž o jejích citech neví. Tato dívka je vypravěčkou celého napínavého příběhu.
Tento přístup není naplňován důsledně: dívčiny komentáře znějí v úvodu a v poslední třetině příběhu, zatímco ve zbývajících místech se z dění doslova vytrácí. Není divu: režisér tu zachycuje Alexandrovu bouřlivou avantýru s vnadnou Švédkou, s níž jako pravý vzdělanec rozmlouvá francouzsky. Dokonce kvůli ní potají mizí z vojenského prostoru, aniž by mu hrozily nějaké postihy.
Scenárista Ilja Avramenko vybral různá prostředí, která režisér více či méně vynalézavě zužitkoval. Ponuře stísněné prostory ponorky s potem zbrocenými obličeji, stresovanými dlouhým čekáním na rozkaz, se střídají s bojovými výjevy, s torpédy vystřelenými pod vodní hladinou, s výbuchy zasažených plavidel. Avšak děj se povětšinou odehrává na pevnině.
Vypravíme se rovněž na velitelské stanoviště, do tamější jídelny i kuchyně, kde Táňa našla útočiště, i do Švédčina pokojíku, kam nadržený Marinin vniká dveřmi i šplhá po okapu. Zdůrazněno je mrazivé baltské podnebí, i vřelost mezilidských vztahů. Všude vévodí námořnická galantnost, vědomá si své válečné důležitosti; obyčejné vojsko i civilisté odmítají mít cokoli společného s represivními složkami režimu.
Podobně jako v Lazebníku sibiřském se i tady mýtotvorně opakuje tvrzení, že vojáci si uchovali smysl pro čest a spravedlnost, ať kolem nich zuřil jakýkoli politický systém. Podobné pokusy, vztažené k wehrmachtu, ale nalezneme i v (západo)německé kinematografii. Proto je ve filmu První po Bohu až romanticky zpodobena situace válečného zápolí, kde se vojáci baví, tančí, užívaje řídkých chvilek volna, flirtují s děvčaty.
Doba všeobecného podezírání a hrůz, kdy lidský život ztrácel jakoukoli hodnotu, se tu projevuje jedině Stalinovým portrétem na zdi, přítomnosti zavilých kontrášů a podezíráním nevinného. Připomínkou represí je vyděšený synek uvězněného popa, jenž odmítne zříci se svého otce. Nesnesitelná dilemata a tlaky oněch časů scénář zjednodušuje do jediného proklamativního okamžiku, kdy Marinin se zaťatými zuby procedí cosi o tom, že už nemůže žít dál s vědomím, že se zřekl svých nejbližších, své minulosti.
První po Bohu je tedy film značně mondénní, se spekulativními zápletkami a hlavně s nezastřenou idylizací, když reálné společenské pozadí bylo téměř vytěsněno. Ruské námořnictvo si prostě zaslouží, mu byl vzdáván hold, ať sloužilo za jakýchkoli podmínek... K této pózovitosti přispívají i herecké výkony. Dílem sošně odhodlané – jednou k ničemnosti, častěji však k hrdinství (hrdina nehraje karty o peníze, nýbrž se sází, jak mohutného protivníka potopí), dílem k sentimentu (platí to hlavně pro ženské hrdinky, bezmezně obdivující své námořní idoly). V hlavních rolích spatříme u nás neznámé tváře – Dmitrije Orlova, Irinu Bjerklundovou, Lizu Bojarskou či Sergeje Gorobčenka.
