Berlinale 2004: Zlatý medvěd. Energická tragikomedie Fatiha Akina o tom, že sebevražda není jediný způsob, jak skončit se svým životem. Co takhle svatba? Napsal: ŠIMON ŠAFRÁNEK. +Fotogalerie . Vysokooktanové intro. Skvělý konec. Příběh, který nevídaně tančí mezi komedií a tragédií
Vysokooktanové intro. Skvělý konec. Příběh, který nevídaně tančí mezi komedií a tragédií. Explozivní soundtrack. Vynikající herci. Bijáku Fatiha Akina (Im Juli, Solino) není moc co vytknout. Snad díky tomu působil v letošní berlínské soutěži jako zjevení. Jenom mezinárodně neznámé obsazení a o malinko delší stopáž by mohly Proti zdi zabránit, aby se neobjevil v českých kinech.
Hamburg Altona. Vzduch prosycený pivem Becks, cigaretovým kouřem a vazbením elektrických kytar dávných punkerů se dá krájet. Vágusovský německý Turek Cahit (Birol Ünel) v jadnom takovém podniku uklízí, a když se úspěšně propije šichtou a nocí, nastartuje bourák a po krátké honičce se sebou samým zaparkuje čelem ve zdi.
Po nehodě mu v nemocnici doktor poradí, že „život může skončit i jinak, než sebevraždou.“
Vzápětí na chodbě Cahita osloví mladá Turkyně Sibel (Sibel Kekilli) s čerstvě ovázanými zápěstími. Sibel je nešťastná z tradičního údělu muslimské dívky a aby z něho unikla, požádá Cahita, aby si jí formálně vzal. Cahit nejdřív odmítne. Turecké komunitě se beztak vyhýbá jako čert kříži. Pak si to ale rozmyslí, protože i pro něj by ve svatbě mohla být záchrana.
Soužití Cahita se Sibel je velmi zajímavou studií. Společnou domácnost a společné bary kříží cizí milenci, a z toho dokáže Akin vytlačit solidní emoce. Zatímco Sibel si užívá svobody, v Cahitovi už začíná hořet touha, která velmi pálí, když Sibel odejde spát s někým jiným. Opačně to funguje stejně. A pomalu se zdá, že jim to klapne. Sibel odmítne dotěrného milence. On pak v baru provokuje Cahita tak dlouho, až ho Cahit sejme lahví. Bohužel tak nešťastně, že chlapík zemře. Cahit jde sedět. Sibelina rodina se jej zřekne a Sibel odjede do Istanbulu, ale stejně Cahitovi píše, že na něj počká. Žádný div, že jakmile je Cahit volný, odjíždí do Turecka, aby našel Sibel, ženu, která mu pomohla vězení přežít.
Akin má podobných eruptivních zvratů v Proti zdi víc. Je pravda, že svědčí o odvaze režiséra, v pozdějších pasážích ale může na někoho působit únavně poznání, že to ještě všechno může být úplně jinak.
Birol Ünel dává umaštěného Cahita s ohromnou punkovou zarputilostí a sebejistotou. I když vystřídá jen pár výrazů, na plátně neomrzí, ani nepůsobí cize. Sibel Kekilli vypadá originálně a v očích má dost na to, abych pochopil, proč za ní Cahit pojede.
Levnější hamburské partie a prostředí knajp a klubů hamburskému rodákovi Akinovi slouží jako bezvadné prostředí, které kamera nezabírá nijak oslavně, kýčovitě, nebo naopak moralisticky. Zároveň se tu může přímo organicky uplatnit hudba.
A to se podařilo bezvadně. Skladby do filmu vybíral Klaus Maeck, manažer Einstürzende Neubauten, a dal si záležet. Zazní tu široký vějíř žánrů, od The Birthday Party po Fanfare Ciocarlia. Žádné z čísel tu není zbytečné, nejde proti ději, neřku-li proti atmosféře.
Po turistickém objevování Turecka a sondě do světa gastarbeiterů je hledání svých kořenů v Proti zdi zatím největším a nejlepším filmem Fatiha Akina, jednoho z nejnadanějších mladých evropských režisérů.