Prolínání osudů několikerých, nejprve spolu jakoby nesouvisejících postav, jejichž vzájemné vazby jsou postupně ozřejmovány, nepředstavuje žádné novum. Buď se postavy v průběhu vyprávění teprve seznamují, aby se pozvolna sdružily do více či méně volného uskupení, nebo již naopak jsou seznámeny – zde hlavně prostřednictvím autohavárií – nebo dokonce spřízněny (například pokrevně), což se však divák dovídá postupně a jakoby z vůle režiséra. To je případ i nového českého filmu Proměny. Oproti (v zahraničí častému) uzavírání příběhu mezi čtyři stěny obývací místnosti však režisér Tomáš Řehořek zdůrazňuje spíše osamění uprostřed davu, ať již v převážně setmělých ulicích (velko)města, na diskotékách nebo třeba ve vesnickém kostelíku.
Proměny provázela reklamní kampaň, postavená na mimořádně nízkém režisérově věku (na filmu začal pracoval, když mu bylo dvacet) – což ovšem nic neznamená (nanejvýš vůli se prosadit), neboť kupříkladu Občana Kanea natočil Orson Welles v pouhých pětadvaceti. Řehořek ovšem prokázal vytrvalost, když se mu podařilo sehnat (také z Itálie) potřebné finance, aby film mohl nejen dokončit, ale také – prostřednictvím společnosti Hollywood C.E. – uvést do kin. 23 vyrobených kopií nasvědčuje, že distributor, nejspíš nadneseně, si od Proměn slibuje značný divácký úspěch.
Proměny se ovšem vyznačují jinou chvályhodnou vlastností: lze je považovat za výsostně autorské dílo, neboť režisér nenapsal jen scénář, ale ještě se ujal i vedení kamery. Řehořek vlastně předkládá komorní záležitost: neroztáčí kolotoč s desítkami postav, soustředí se na pouhé čtyři.
I obrazovým zakotvením se nenápadně pokouší zdůraznit jejich anonymitu, ono dočasné vyvázání z okolního davu, ostatně jim nepřidělil ani jména. Bedlivě zkoumá jejich rozpoložení, dotýká se niterného rozpoložení, aniž by pomíjel profesní zapojení, které však málokdy vede k nějakému uspokojení. Každopádně prokázal dobrou znalost nejjemnějších zákrut lidské psýchy, byť jejich vyjevování občas provází jistá křečovitá přenáhlenost – snad aby každý pochopil.
Osamocená a stále bezradnější matka dvou mladých dětí pracuje v textilní dílně, obtěžována nemravnými návrhy ohyzdného vedoucího. Proti ní nacházíme zhýčkanou ženu úspěšného muže, jíž chybí ke štěstí jediné – otěhotnění. Třetí ženou je zestárlá, osudem zklamaná venkovanka, marně hledající útěchu na manželově hrobu i v kostelních lavicích. A konečně přistupuje jediný zástupce „silného pohlaví“, sportovní trenér, jehož zdraví se ukazuje být chatrnější, než si myslel – a jehož také obklopuje samota, jakkoli možná daná i obavami jakkoli se vázat.
Režisér pozvolna prolíná jednotlivé osudy, prozrazuje sotva tušené šrámy z minulosti (stařenka se ukáže být matkou ženy se dvěma dětmi, který kdysi odešla z domova, protože již nemohla snést ustavičnou kuratelu a zasahování do života). Přes opatrné vzájemné ohmatávání však postavám svítá aspoň nějaké šance, zvláště když po silničních nehodách pochroumané zdraví přiměje člověka, aby zpytoval svědomí. Dění se neodehrává v lineární posloupnosti, všimneme se třeba téže události, nahlížené z rozdílných vypravěčských úhlů, očima obou náhodně se setkavších partnerů.
Proměny se zdárně vyhnuly časté hrozbě podobných příběhů, režisér své hrdiny vybavil více či méně rozvinutým (i rodinným) zázemím, jejich setkávání nejsou nahlížena s protokolární lhostejností, nýbrž do nich prosakuje zřetelná citová spoluúčast, která pramení i z akcentování sociálního rozměru. Například hmotná nouze dožene nešťastnou ženu k prostituci, k odložení dětí před branou nemocnice. To je zajisté vyhrocený kontrast, avšak zoufalá nutkání ženou zejména hrdinky k různým nepředloženostem, najmě k nabídce jednorázového (a jednoúčelového) sexu.
Řehořek osvědčil schopnost věrohodně přiblížit strázně svých hrdinů, nevyžívá se přitom v laciném hromadění melodramatických zápletek ani v povrchním klipovém rytmu, i když zapojuje prvky obou přístupů. Ocenění hodná je hlavně snaha poskládat jednotlivé postavy z vícerých charakterotvorných plošek, nepředstavuje je jako jednou provždy dotvořené, ale jako vyvíjející se bytosti, které před našima očima procházejí svými nenápadnými proměnami. A nepominutelnou zásluhu na přijatelném výsledku, který přesahuje hranice školního cvičení (původně ze Zlína), se rovněž podílí obezřetně zvolená i vedená herecká sestava.
