Po několika pokusech uvádět do českých kin hrané „artově“ laděné filmy zejména evropské provenience se plzeňská společnost ATYPFILM rozhodla distribuovat tituly výhradně na DVD nosičích. Mezi staršími snímky z produkce České televize se v poslední době objevilo také několik současných a nesporně zajímavých českých a slovenských dokumentů.
Mezi ně patří také titul Ďáblem posedlí režiséra Petra Orozoviče, který ho pod distribučním názvem Prokletí realizoval v nezávislé společnosti A-News Marka Vítka a Radana Šprongla. Právě tato společnost se zaměřuje na natáčení filmů s tematikou lidských práv, které se většinou odehrávají v těch částech světa, do nichž se obyčejný Evropan běžně nedostane. V případě Prokletých se tvůrci společně vydali do Afriky – a to do Demokratické republiky Kongo, jedné z nejzaostalejších zemí světa, kde se v posledních letech rozšířil fenomén čarodějů a čarodějnictví.
Štáb sleduje osudy dětí, které jejich rodiny označily za „posedlé ďáblem“ a pod vlivem mocných duchovních a šamanů je fyzicky týraly, podrobily vymítání zlých duchů a následně vyhnaly ze svých domovů. V zemi, ve které ani po mnoha snahách světových mírových organizací stále není nastolena občanská demokracie, vládne výrazná chudoba a děti se stávají „vhodnými“ oběťmi, na které lze svalit veškerou vinu za neuspokojivou ekonomickou situaci společnosti i jednotlivých rodin. Obrovská negramotnost obyvatel pak umožňuje šarlatánským pastorům učinit z vymítání ďáblů výnosný byznys a výborný způsob, jak zbohatnout.
Tvůrcům se podařilo zachytit toto fanatické činění nejen díky unikátním záběrům (kamera Marek Vítek a Martin Rajec) a sugestivním výpovědím samotných dětí, které se toulají po ulicích nebo skončily v dětských domovech. Stali se také účastníky několika rituálů vyhánění ďáblů. Nesmyslné počínání fanatických kněží připomene českým divákům středověké metody, známé snad už jen z učebnic dějepisu nebo z filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. Na jedné straně tak stojí svět tzv. duchovních a vyvolených (mezi něž se přiřadila např. i bývalá policistka Mama commandant) s horlivým přesvědčením o vinně dětí, na straně druhé pak sledujeme osudy malých bezdomovců ztracených v ulicích, případně těch šťastnějších dětí, které se dostaly do dětských domovů. Např. v centru Don Bosco se učí základním životním návykům a konečně také poznávají roli toho přívětivějšího Boha. Co překvapí, je výrazné přesvědčení dětí o jejich nevině a leckdy ohromí i vyspělost jejich názorů a alespoň zdánlivá vyrovnanost s životní situací. Následky týrání zanechaly nevyléčitelné stopy jak na fyzické stránce předčasně dospělých (respektive zestárlých) dětí, stejně jako na jejich křehkých dušičkách.
Důležitou partnerkou se filmařům stala také herečka Chantal Poullain. Společně s nimi v Kongu strávila během natáčení tři týdny a stala se jedinečnou zprostředkovatelkou kontaktů mezi štábem, dětmi, vymítači ďáblů i charitativními pracovníky. Nesehrávala ovšem jen roli tlumočnice, ale dokázala s dětmi navázat otevřený přátelský kontakt, který byl tak nezbytný pro získání výjimečných výpovědí. Přítomnost Chantal Poullain je kupodivu velmi citlivě upozadněna, tvůrci hlas jindy dominantní herečky odhalují jen v jediném okamžiku – v rozhovoru s jednou z dívek-obětí. Poullain klade s mateřskou citlivostí otázku týkající se vztahu k rodině, která dívku vyvrhla. Právě zde snímek vrcholí, neboť dívka – i přes četné rány – své rodině odpouští.
Po jízlivých analýzách dokumentaristů nejmladší generace (Hníková, Klusák-Remunda) se k českým divákům dostává film, který rozhodně falešně nedojímá, ale naopak vede k zamyšlení nad možností pomoci. Existuje ovšem nějaká?
