Nový český film Po hlavě do prdele je pokusem obohatit žánrovou škálu na české filmové scéně. Proč se mu to nezdařilo? Není jednoduché přenést ve světě úspěšný subžánr gangsterské černé krimi komedie do kinematografie, v které nemá žádnou tradici. Body pro tvůrce filmu, že se o tento transfer pokusili, mínus za to, že na to nešli sofistikovaněji a odvážněji.
První a zásadní komplikace nastává v okamžiku, kdy stylizaci takového filmu postavíte na motivech převzatých z jiné filmové tradice, které nemají oporu v tuzemské divácké (ať už každodenní či kulturní) zkušenosti. Otevřená inspirace filmy a la Ritchie, Tarantino či Kusturica však nutně vede ke srovnávání a neuspokojení z nedostatečné poučenosti českých tvůrců, kteří se místo toho, aby na základech, které postavili jejich zkušenější kolegové, pokusili postavit vlastní stavbu, rozhodli se zkopírovat rovnou celý dům až po komín.
Na základní chybu v podobě převzetí (a nikoliv vytvoření vlastních!) stylotvorných prvků se nabalují další scénáristické a realizační pochybení. Tak je děj zahlcen slovem – dialogy a vnitřní komentáře hrdinů, které se však realizují v podobě běžného a ničím ozvláštněného jazyka (vzpomeňme Ritchieho hrdiny, které si mnohdy kvůli bizarním druhům slangů nerozumí ani sami navzájem) a ve velkém množství sentencí zanikají ty, které mají potenciál pobavit. Vedlejší postavy jsou vcelku svévolně rozesety na plátně, aniž by byla zúročena jejich existence pro celkovou strukturu příběhu, a základní motivy příběhu nemají kvůli své neukotvenosti v tuzemském diváckém povědomí dostatečnou přesvědčivost a sílu zaujmout (Myslím, že marně budeme našemu divákovi nutit představu českých účastníků vojenských balkánských misí jako veterány samurajského ražení typu Johna Ramba, stejně tak se nemůžeme zbavit pocitu, že skotský (!) gangsterský boss se poněkud minul s rajónem a nakonec i takový Ondřej Vetchý, který je představen jako Pan Kontakt, bude působit přece jen jinak než, kdyby šlo kupříkladu o Harvey Kietela jako Mr. Contact.).
Rozpačitý dojem z filmu umocňuje i filmová forma, podléhající bohužel stejnému démonu jako scénář – totiž analogii. Na plátně tak proběhne očekávaný sled filmových efektů a postupů včetně zběsilé střihové skladby, náhlého zrychlování a zpomalování pohybu v obraze (skutečně nechybí ani snad již „povinný“ zrychlený běh oblaků nad střechami výškových budov), střídání barvy s černobílou a „balkánské dechovky“ jako hudebního doprovodu. To vše doplněno o nepochopitelné výstřelky, jakým je například jakýsi zhuštěný obsah filmových „kapitol“, který v podobě rapid-montáže „předvypráví“ každou část příběhu, kterou uvozuje. Příčinu toho, jak film vypadá, se odvážím objasnit na následujícím příkladu. Když se v kinech objeví oblíbené filmové trháky typu Matrix či Blade, vynoří se vždy na amatérské filmové scéně (která jako jediná skutečně nezávislá filmová platforma může nejrychleji reagovat) filmy, které jsou plné upírů, zrychlených úderů pěstí, zpomaleného letu kulek a černých brýlí.
Vzhledem k neustálému zdokonalování a zvyšování dostupnosti uživatelské filmové techniky, je možné ve velmi skromných podmínkách kopírovat (do jisté míry věrně) stylotvorné prvky, kterými velké filmové projekty obohacují své žánry. A tak se může nejeden amatérský filmař (tedy filmař tvořící nikoliv primárně z nutkavé potřeby sdělit svoji uměleckou výpověď, ale především pro svoji vlastní radost a zábavu) pochlubit tím, že „tohle všechno“ umí udělat taky. To samé nadšení zdá se mi dýchat také z filmu Po hlavě do prdele. Nadšení z toho, že si můžeme zahrát na naše oblíbené hrdiny a je to skoro totéž. Důležitý signál pro diváka takového počinu spočívá právě ve slově „skoro“. Já přeji filmařům jejich radost ze hry na filmy, které máme rádi a nijak jim jejich počin nezazlívám, ale jako divák si přeci jen počkám na někoho, kdo předvede „skutečně“ totéž, což se mu paradoxně může podařit jedině tak, že se vydá vlastní originální cestou.
