John Fitzgerald Kennedy byl prvním televizním prezidentem, dovedl odkrýt část svého soukromí před kamerami. Počátky jeho cesty k vítězství zachytil americký dokumentarista Robert Drew, který natáčel primárky ve Wisconsinu, kde o přízeň voličů soupeřili kandidáti demokratické strany Kennedy a Hubert Humphrey. Bylo to poprvé, kdy filmaři cestovali s prezidentským kandidátem. Také pro pro žánr filmového dokumentu to byl přelom: zrod direct cinema (americké odnože cinéma verité) umožnilo použití nově vyvinuté lehké kamery se synchronně snímaným zvukem.
Film začíná svižně: po krátkém záběru podepisujícího se Kennedyho a záběru Humphreyova propagačního nápisu na autobusu se objeví název Primárky. Komentář nás informuje o tom, že Kennedy je senátor ze státu Massachusetts. Ve Wisconsinu se utká s dalším demokratickým kandidátem Humphreym, který je v zemědělském Středozápadu na domácí půdě - je ze sousední Minnesoty. Následují střídavě sekvence volebního tažení obou rivalů. I když oba dělají totéž (řeční před svými přívrženci a nekonečně potřásají rukama kolemjdoucích) zdaleka to není stejné. Humphrey v klobouku nebo bez něj, s ulízaným účesem, s akcentem a žoviálními průpovídkami („To si pište!“) působí starosvětsky či dokonce jako obchodní cestující.
Proti tomu fotogenický Kennedy s mladistvou kšticí a elegantním projevem bostonského vzdělance má moderní charisma. Humphrey rozvláčně rozebírá sociální politiku a slibuje podporu svým farmářům v sále, avšak teprve na závěr rozehřeje jejich ospalé výrazy k potlesku. Kennedy je na městském shromáždění srdečně vítán, jeho příznivci nadšeně reagují na vizionářský projev, v němž mluví o válce a míru, o úloze Ameriky ve světě. Jeho půvabná žena Jacqueline osloví srdce přítomných Poláků úvodními slovy polské hymny a jeho bratr Robert vtipně komentuje mylnou informaci, že je Johnův syn. Spolu s kandidáty pak sledujeme vývoj voleb, kdy se poznenáhlu přechylují váhy ve prospěch budoucího prezidenta...
Od počátku film vtáhne diváka do dění dynamičností a do té doby nevídaným nahlédnutím za kulisy událostí. Narozdíl od obvyklého televizního dokumentu té doby nepořádají filmaři interview, ale vyprávějí prostřednictvím akce. Důležitými prvky se stávají detaily a emociální scény. Pohyblivá ruční kamera, nalepena na účastníky této show, zachycuje v detailu tlachajícího a pak spícího Humphreyho ze zadního sedadla jeho auta, či zdlouhavou přípravu Kennedyho na oficiální fotografování. Skrývaná nervozita vládne ve volebních štábech a projevuje se na unavených tvářích obou kandidátů. Kennedy prohlašuje, že v případě prohry vzdá primárky v dalších státech unie. Oko kamery občas odhlédne na netečnou přírodu v okolí, zkoumá volební shromáždění, zachytí nadšené i lhostejné lidi.
Primárky působí zajímavě, i když od jejich vzniku uplynulo takřka půlstoletí. V porovnání s běžnými záznamy z té doby překvapuje spontánní, někdy až intimní projev zúčastněných. Někteří ani netušili, že je kamera snímá. To vše bylo dílem dobrodružného ducha Roberta Drewa, vysloužilého válečného pilota, který přesvědčil šéfy časopisu a společnosti Life, aby investovali půl milionu dolarů do vývoje lehké 16mm kamery s transfokátorem a s magnetofonem, k jejichž obsluze stačili dva lidé. Ke spolupráci získal kameramana Richarda Leacocka, D. A. Pennebakera a Alberta Mayslese. První akcí nově vytvořené Drew Association byly Primárky, snímané třemi dvoučlennými štáby.
Film byl vysílán televizí až po presidentských volbách ve zkrácené verzi – kvůli obavám z reakce diváků nezvyklých na rozhýbaný ruční záznam. Byl vysílán mj. i ve Francii, kde jej nadšeně přivítali filmaři. (Údajně takovéto použití ruční kamery ovlivnilo Godarda při natáčení filmu U konce s dechem.) Dodnes patří Primárky k nejznámějším a nejuznávanějším filmům Drew Association.
Pražské publikum festivalu Jeden svět se mohlo s Robertem Drewem a Richardem Leacockem setkat osobně po projekci Primárek 16. dubna 2004 v kinu Ponrepo.
