Francouzský režisér Jean-Pierre Jeunet natočil před lety jímavou romantickou komedii Amélie z Montmartru v hlavní roli s tehdy ještě ne příliš známou Andrey Tautouovou; film si brzy získal celosvětovou popularitu. V roce 2004 se znovu sešli nad dalším společným projektem, romanticko-historickým snímkem Příliš dlouhé zásnuby.
Příběh nás zavádí do Francie dvacátých let dvacátého století, do doby těsně po první světové válce. Mladičká Mathilda pátrá po svém milém Manechovi, který byl stejně jako řada mužů v té době odveden na frontu. Záhy domů přichází smutná zpráva o jeho pravděpodobné smrti. Jako trest za sebezmrzačení, kterým se chtěl vyhnout nepříjemné a obávané službě v první linii, byl spolu s dalšími čtyřmi stejně provinilými odsouzenci poslán do „země nikoho“ mezi francouzskými a německými liniemi. Kvůli neovladatelné válečné mašinérii zde zřejmě nikdo z nich nepřežil oboustranný útok a bez pomoci se ocitli ve spárech smrti. Mathilda odmítá uvěřit tomu, co se zdá být víc než jisté, a s neochvějným odhodláním se vydává na dlouhou cestu za pravdou…
Příběh slibuje sladkobolnou romanci na pozadí velkolepé válečné scenérie. Maximum pozornosti je věnováno oběma vrstvám filmu, romantickému příběhu i válečným reáliím, ale právě to snímku ubírá na kvalitě. Ve výsledku je příběh rozmělněnou romancí, v níž divák neví, zda posmrkávat do kapesníku nad osudem milenců, či se zaujetím sledovat naturalisticky vyobrazenou válečnou vřavu (vylepšenou četnými digitálními efekty).
Tvůrčímu týmu ovšem nelze upřít smysl pro detail a mistrné provázání všech složek filmu. Od počátečních minut diváka zcela pohltí emotivně podmanivá, až mrazivá hudba Angela Badalamentiho, která dovede něžnými trylky podtrhnout romantické momenty i dramaticky burcovat při válečných scénách. Také kamera (Bruno Delbonnel) vytěží emoce z každého záběru, v pravý okamžik detailně najede na procítěný obličej Andrey Tautouové, aby záhy nabídla široký pohled do válečné vřavy v potocích bahna a krve. Zlatohnědé ladění celého snímku mu dodává nejen nádech romantiky, ale také nás posouvá o století zpět, do světa zažloutlých fotografií.
Válečné scény jsou ztvárněny opravdu velkolepě, rovněž i díky početnému komparsu. Pečlivě propracované kostýmy, rozkazy cynických důstojníků, zimou i bolestí se choulící hloučky unavených vojáků… Z neutuchajícího deště a tekoucího bahna v zákopech na diváky přímo čiší chlad a závan všudypřítomné smrti, veskrze však zbytečné smrti.
Předností filmu je jeho působivost, síla, s kterou diváka pohltí a vtáhne do děje, stejně jako vynalézavá a malebná vizuální stránka, vyvedená do nejmenšího detailu. Plynulý tok filmového příběhu je ale rozbit dějovými odbočkami a vstupy vedlejších postav. Neztratit se v jejich jménech a spojit si je s příslušnými životními osudy, to už chce notnou dávku soustředění. Výkony herců ve vedlejších rolích jsou velmi silné a procítěné, za zmínku stojí např. Marion Cotillardová (známá např. ze snímku Vadí, nevadí) v roli pomstychtivé vražedkyně Tiny Lombardiové či Jodie Fosterová coby dramatická a tajuplná Elodie Gordesová. Slabinou filmu je jeho závěr, který působí poněkud šroubovaně a přechod k němu je dosti strojený.
„Musím vystihnout ducha této pasáže. Jestliže podělám konec, podělám celý film. Pakliže se diváci nerozpláčou, pak jsem selhal,“ komentuje své dílo režisér Jeunet. Pokud bychom jeho slova měli brát vážně, zřejmě nenaplnil zcela to, co od filmu očekával. Jde sice o mistrně odvedené epické drama, v němž je s až hračičkovskou pečlivostí vyveden každý detail, citově je ale příběh plochý. Jak má divák plakat nad osudy hrdinů, když mu režisér neumožní, aby se jim dostal pořádně pod kůži?
