Film má zvláštní schopnost uchovávat lidi v čase. Herec zestárne, změní se nebo odejde, ale na plátně zůstává stále stejný. Někdy však tahle vlastnost kinematografie dostane mnohem tíživější význam. Natáčení je dlouhý proces, který může trvat celé měsíce, a historie filmu zná několik případů, kdy jeden z hlavních představitelů zemřel ještě před poslední klapkou. Produkce pak nestála jen před technickou otázkou, jak chybějící záběry nahradit. Musela se rozhodnout, zda má vůbec smysl pokračovat.
Někdy pomohli dubléři, jindy přepsaný scénář a později také digitální triky. V jednom případě se dokonce tragická ztráta proměnila v součást samotného vyprávění. Výsledné filmy dnes sledujeme jako hotová díla, často aniž bychom si uvědomovali, kolik improvizace, bolesti a respektu k zesnulému herci se skrývalo za jejich dokončením.
Brandon Lee ve Vráně
zdroj:
Profimedia.cz
Brandon Lee
Smrt Brandona Leeho během natáčení Vrány patří k nejtragičtějším událostem moderní filmové historie. Syn legendárního Bruce Leeho byl v roce 1993 teprve osmadvacetiletý a role Erica Dravena měla být jeho velkým průlomem. Při natáčení scény, v níž je jeho postava zastřelena, však došlo k fatální chybě s rekvizitní zbraní. V hlavni revolveru zůstal projektil z předchozí manipulace a následně byl vystřelen slepým nábojem. Lee byl těžce zraněn a navzdory několikahodinové operaci zemřel. Do konce natáčení mu přitom zbývalo jen několik dní. Tvůrci nejprve váhali, zda má Vrána vůbec vzniknout, nakonec se ale rozhodli film dokončit. Scénář byl částečně upraven a v několika chybějících záběrech Leeho zastoupili dubléři. Produkce zároveň použila na tehdejší dobu poměrně pokročilé digitální úpravy. V některých scénách byla Leeho tvář vložena na tělo dubléra, jinde se pracovalo se stíny, záběry zezadu nebo již natočeným materiálem. Vrána se po premiéře v roce 1994 stala kultovním filmem a Leeho výkon tím získal až bolestně symbolický rozměr. Příběh muže, který se vrací ze záhrobí, aby napravil poslední věci svého života, totiž nebylo po okolnostech natáčení možné vnímat úplně stejně jako před nimi.
Heath Ledger v Imagináriu doktora Parnasse
zdroj:
Profimedia.cz
Heath Ledger
Když Heath Ledger v lednu 2008 náhle zemřel, svět měl jeho jméno spojené především s očekávaným Temným rytířem. Ten však už měl Ledger prakticky dokončený. Skutečným problémem byl jiný film, na němž právě pracoval s režisérem Terrym Gilliamem. Imaginárium doktora Parnasse bylo v okamžiku jeho smrti stále uprostřed natáčení a Ledgerova postava Tonyho patřila k nejdůležitějším rolím příběhu. Gilliam uvažoval i o úplném zastavení projektu, nakonec však našel řešení, které překvapivě dobře zapadalo do fantastické logiky filmu. Tony během děje vstupuje do magického světa, v němž se běžná pravidla reality rozpadají. Právě toho tvůrci využili. V reálném světě zůstal Tony Heath Ledgerem, zatímco po průchodu do imaginária jeho podobu postupně převzali Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. Místo snahy vytvořit digitální kopii zesnulého herce tak film otevřeně pracoval s proměnou jeho tváře. Některé detaily scénáře se musely upravit, ale základní konstrukce příběhu zůstala zachována. Z nouzového řešení se nakonec stala jedna z nejzajímavějších zvláštností filmu. Imaginárium doktora Parnasse díky tomu nepůsobí jako dílo, které se snaží Ledgerovu nepřítomnost zakrýt. Naopak ji mění v součást své snové podstaty a zároveň v nenápadnou poctu herci, jehož kariéra skončila ve chvíli, kdy dosahovala svého vrcholu.
Paul Walker v Rychle a zběsile
zdroj:
Profimedia.cz
Paul Walker
Paul Walker byl s Rychle a zběsile spojený tak pevně, že představa série bez Briana O'Connera působila ještě na začátku druhé dekády nového tisíciletí téměř nemožně. V listopadu 2013 však Walker zemřel při automobilové nehodě v Kalifornii. V té době stále probíhalo natáčení Rychle a zběsile 7 a značná část filmu sice už byla hotová, několik důležitých scén ale chybělo. Studio Universal produkci přerušilo a několik měsíců se řešilo, zda film dokončit, případně zda Brianovu postavu nechat v příběhu zemřít. Tvůrci nakonec zvolili jinou cestu. Scénář byl přepracován tak, aby Brian ze světa série odešel, ale zůstal naživu. Chybějící záběry vznikaly kombinací dříve natočeného materiálu, digitálních efektů a dublérů. Zásadní roli přitom sehráli Walkerovi bratři Caleb a Cody, jejichž tělesná podobnost umožnila efektovým specialistům vytvořit některé scény s digitálně rekonstruovanou Paulovou tváří. Nešlo přitom pouze o technické dokončení filmu. Celý závěr byl vystavěn jako rozloučení s Walkerem samotným. Poslední společná jízda Briana a Dominica Toretta tak překračuje hranici mezi fikcí a skutečností. Postavy se loučí na silnici, zatímco diváci se současně loučí s hercem, který byl od počátku jednou z tváří celé série. Právě proto patří finále Rychle a zběsile 7 k nejemotivnějším okamžikům jinak okázale akční ságy.
Oliver Reed v Gladiátorovi
zdroj:
Profimedia.cz
Oliver Reed
Oliver Reed byl už při natáčení Gladiátora veteránem britské kinematografie s pověstí mimořádně charismatického herce i bouřliváka. Ridley Scott ho obsadil do role Proxima, bývalého gladiátora a současného majitele zápasníků, který se stane jedním z důležitých spojenců Maximova tažení proti císaři Commodovi. Reed však v květnu 1999 během natáčení na Maltě zemřel na infarkt. Bylo mu jednašedesát let a několik scén s Proximem ještě nebylo natočeno. Produkce se proto rozhodla příběh upravit. Postava, která měla podle původních plánů přežít, dostala ve filmu definitivní konec. Některé chybějící momenty vznikly s pomocí dubléra, jehož podobu efektové studio The Mill digitálně doplnilo Reedovou tváří. Vizuální efekty přitom byly na přelomu tisíciletí stále nesrovnatelně omezenější než dnes a vytvoření pouhých několika minut výsledného materiálu představovalo velmi náročnou práci. Tvůrci si proto pomáhali také kompozicí obrazu, šerem a vhodnými úhly kamery. Výsledkem je, že většina diváků při běžném sledování ani netuší, kde Reed skutečně stojí před kamerou a kde už jeho roli dokončuje někdo jiný. Gladiátor byl nakonec věnován jeho památce a Proximo se stal důstojnou poslední velkou filmovou rolí herce, který strávil před kamerou téměř čtyři desetiletí.
Philip Seymour Hoffman v Hunger Games
zdroj:
Profimedia.cz
Philip Seymour Hoffman
Smrt Philipa Seymoura Hoffmana v únoru 2014 zasáhla Hollywood mimo jiné proto, že šlo o jednoho z nejuznávanějších herců své generace. V té době zároveň stále probíhalo natáčení dvojice závěrečných filmů série Hunger Games, v níž Hoffman ztvárňoval Plutarcha Heavensbeeho. První část Síly vzdoru měl v podstatě dokončenou, u Hunger Games: Síla vzdoru 2. část mu ale zbývalo několik scén. Produkce tentokrát odmítla cestu rozsáhlého digitálního nahrazování herce. Režisér Francis Lawrence se rozhodl scénář přepsat tak, aby Hoffmanovu nepřítomnost vyřešilo samotné vyprávění. Některé jeho plánované repliky a úkoly převzaly jiné postavy. Nejvýrazněji se to projevilo v závěru, kdy měl Plutarch původně osobně hovořit s Katniss. Ve filmu místo toho jeho myšlenky předává dopis přečtený Haymitchem v podání Woodyho Harrelsona. Menší množství již existujícího materiálu bylo využito také při dokončování dalších záběrů, ale tvůrci se vědomě vyhnuli pokusu vytvořit novou Hoffmanovu hereckou kreaci pomocí počítače. Bylo to velmi odlišné řešení než u Vrány, Gladiátora nebo Rychle a zběsile 7. Místo technologického nahrazování dostala přednost změna scénáře. Právě určitá zdrženlivost nakonec způsobila, že Plutarch z filmu nezmizel násilně a jeho nepřítomnost nepůsobí jako technická demonstrace. Hoffmanova poslední blockbusterová role jednoduše končí o něco tišeji, než bylo původně zamýšleno.
Film vzniká z desítek opakování, stovek záběrů a tisíců drobných rozhodnutí. Divák nakonec vidí dvě hodiny dokonale uzavřeného světa, v němž všechno působí, jako by to vždycky muselo být právě takhle. Jenže někdy za výsledným střihem zůstane prázdné místo, které žádný trik ani přepsaná stránka scénáře nemohou skutečně zaplnit.
Možná právě proto mají podobné filmy po letech zvláštní sílu. Kamera totiž nedokáže rozlišit mezi okamžikem, který je jen součástí role, a okamžikem, který se později stane poslední zachovanou stopou člověka v pohybu. Úsměv, pohled nebo obyčejná věta natočená během jednoho pracovního dne mohou získat význam, který při jejich vzniku nikdo netušil.
Kinematografie je v tomto směru krutá i krásná zároveň. Natáčení se jednou zastaví, kulisy se rozeberou a štáb odjede. Film ale pokračuje dál. Vrací se do kin, televize, na nové nosiče a po desetiletích k dalším generacím diváků. A lidé, kteří už dávno nejsou mezi námi, v něm znovu otevřou dveře, nastoupí do auta, vstoupí do světla nebo se podívají do kamery. Na několik minut se čas zachová přesně takový, jaký kdysi byl.
