Po fenomenálním úspěchu Amélie z Montmartru se Jean-Pierre Jeunet vrací s novým filmem, který pod názvem Příliš dlouhé zásnuby vstupuje i do českých kin. Do většiny hlavních rolí obsadil nám již dobře známé tváře z jeho předchozích filmů: Audrey Tautouová, Dominique Pinon, Jena-Claude Dreyfus a jiní. Divák se může těšit na velkoprodukci ve stylu hollywoodských filmů, čemuž bezpochyby napomohlo finanční zajištění ze strany Warner Bros. Pictures. Nicméně příznivci obdivující originální spolupráci Jeunet–Caro na filmech Delikatesy (1992) a Město ztracených dětí (1995) budou zklamáni komerční povahou spektáklu, jenž trpí snad všemi neduhy, které si jen dokážeme s mainstreamovým filmem spojit.
Jean-Pierre Jeunet se zamiloval do románu Sébastiena Japrisota, v němž spatřil strhující milostný příběh z období první světové války, která ho fascinuje. Stejně podlehla síle dramatu i Audrey Tautouová. Ve vojenském prostoru byly postaveny zákopy a právě na bitevním poli se seznamujeme s hlavním hrdinou příběhu vojákem Manechem (Gaspard Ulliel), jenž je odsouzen ke krutému trestu smrti na území nikoho spolu s několika svými souputníky, protože se záměrně zranili, aby se vyhnuli boji. Divák bude zpočátku mírně vyveden z míry množstvím informací a rychlostí, s jakou je na nás vypravěč chrlí. Záhy pochopíme, že nejdůležitější je vztah Mathildy (Audrey Tautouová) a Manecha. Dívka nevěří, že její snoubenec zemřel, protože by to vycítila, a tak se ho vydá hledat. Najme si soukromého detektiva, zveřejní zoufalý inzerát, díky čemuž se setká s jeho spolubojovníky a dokonce odhalí nejedno tajemství, dostane se i k tajným vojenským materiálům. Každému průměrně zkušenému divákovi bude po pár prvních minutách jasné, jak vše dopadne.
Autor literární předlohy je spisovatel, scenárista a režisér, takže jeho schopnosti filmového pohledu na příběhu je zřetelně cítit. Bohužel podařilo-li se Jeunetovi zapsat do historie francouzské kinematografie díky svému fantasknímu baroknímu světu, ve kterém se odehrávají příběhy neskutečných postav, pak v případě Příliš dlouhých zásnub si může připsat jiná prvenství.
Přestože je film natočený ve francouzštině s převážně francouzskými herci, správní soud rozhodl v Paříži 25. listopadu minulého roku, že společnosti Warner Bros. Pictures nebude udělena státní podpora (ta by přesahovala tři miliony eur), protože se nejedná o francouzskou produkci, neboť společnost 2003 Production založená Jeunetem pro natočení tohoto filmu, je kontrolovány Warnery. I když je toto rozhodnutí mírně absurdní (na natáčení byly zaměstnány stovky francouzských filmových profesionálů), přeci jen film je ukrutně dlouhý a uměle natahovaný, přičemž mu především chybí alespoň nádech nějaké národní odlišnosti. Je aseptickým režisérovým světem, z něhož čpí umělotina, peníze a stereotyp.
V hlavní roli je opět odstrčená Amélie a zase uzavřená do sebe, citlivá, romantická a komentující události hlasem mimo obraz. Audrey Tautouová se vůbec ve svém hereckém projevu nevyvíjí, i když v rozhovorech tvrdí opak. Totéž platí pro režiséra a jeho svět rychle načrtnutých portrétů, ulpívání na nepodstatných detailech, zálibě ve vypravěči, který neustále něco komentuje a stejném stylu humoru. Ošklivý počítačový svět Paříže doby první světové války jen více upozorňuje na banalitu rádoby komplikovaného příběhu. Vidíme sice palác Trocadéro, jak vypadal v době světové výstavy, les Halles, jak je znal Zola a nádraží Orsay, když tam ještě jezdily vlaky, ale to zdaleka nestačí.
Kamera Bruna Delbonnela vytváří kouzelný svět fascinujících barev a vizuální bohatosti, ale hrůzy války zde nalezne možná žák prvního stupně základní školy. Detektivní zápletka také příliš nefunguje, protože o osud hlavních hrdinů se těžko budeme bát, tak neskutečně jsou vykresleni a největší lákadlem je stejně režisérova schopnost překvapovat maličkostmi. Jean-Pierre Jeunet určitě natočil velkofilm s hvězdným obsazením, avšak velmi se vzdálil autorské originalitě svých předchozích děl (včetně Vetřelce:Vzkříšení). Jeho poslední dílo je prostě mnoho povyku pro nic.
