Režiséra Petra Zelenku známe zejména z brilantní mozaiky nejrůznějších bizarních úchylek Knoflíkáři nebo ze značně přeceněné dokumentarizující mystifikace Rok ďábla. Ve nejnovějším snímku Příběhy obyčejného šílenství, natočeném na motivy stejnojmenného divadelního představení, se sice navrací k naivistické, hravé poetice Knoflíkářů, ale současně ji posunuje k vážnější, méně rozmarné poloze. Opět se však zamýšlí nad křehkou hranicí mezi normalitou a abnormalitou, často splývající v jeden celek, ať již si to uvědomujeme či nikoli..
Ústředním hrdinou je Petr (Ivan Trojan). Pracuje v letištním překladišti, kam byl seslán z funkce dispečera. Zosobňuje smolaře, jehož sebelépe míněné pokusy se zpravidla mění v pravý opak. Sám se domnívá, že snad magicky přitahuje všelijaké maléry, zejména pak v milostném životě. Až dávná přítelkyně Jana (Zuzana Šulajová), kterou stále fascinuje, byť jej opustila, mu dává pohlédnout do odlišného výkladu - říká mu, že problém netkví v okolí, ale v něm samém.
Režisér ovšem ukazuje, že i celé Petrovo okolí, byť zdánlivě „normální“, je rovněž postižené všelijakými podivnými libůstkami. Rodiče (Nina Divíšová a Miroslav Krobot) se oddávají ritualizovaným hádkám. Výřečná matka je stále posedlejší dobročinností, darováním krve i odečítáním příznaků všech možných chorob, zvláště těch psychicky zhoubných. Zprvu netečný otec, kdysi komentátor normalizačních týdeníků, zřetelně pookřeje po náhodném seznámení s vnadnou sochařkou Sylvií (Petra Lustigová), dokonce jej přilákají padákové seskoky.
Ze ženy prý traumatizované odstřižením vlasů (Jana Hubinská) se vyklube náruživka, do jejíchž sítí se Petr nechá vlákat. Jana, k Petrovi stále přitahovaná, neboť soužití s ním je plné vzruchu, se přizná, že další(ho) milence sháněla voláním do blízké telefonní budky a čekala, zda kolem procházející muži zdvihnou sluchátko. Tak se seznámila i se svým současným přítelem. Petrův nadřízený (Karel Heřmánek) si zase hýčká figurínu ženy, kterou obléká do manželčiných šatů - posléze se jí ujímá právě Petr.
Rozvernost Knoflíkářů nejvíce připomíná již postarší dvojice (Jiří Bartoška, Zuzana Bydžovská), která je schopna se milovat jen tehdy, pokud je někdo pozoruje. Petr nezvyklé žádosti vyhoví, okouzlen i téměř jistými příjmy, neboť milenci mu za jeho sezení platí. Blíží se tam svou modelací i samotný Petr: připomínám aspoň jeho zápas s oživlou přikrývkou, kterou posléze pevně spoutá. A připojit lze další Petrovy nápady, třeba telefonát Janě, která netuší, že pobývá jen několik metrů od něho.
Nadsázkou neoplývá pouze vnější konání postav, o jejichž vnitřním prožívání se bohužel dovídáme málo a často jen ve verbálních charakteristikách. Zápletky, kdy do osudů postav zasahuje dejme tomu vyšší moc, splétá i režisér. Pohybovou stylizaci si vychutnáme při Petrových rozpačitě skrývavých pochůzkách v rozlehlém domě, kam současně dorazí obě ženy, které mu projevují svou přízeň. Pohrává si s absurdně groteskní záměnou, která postihne Petrovu přepravu v uzavřené bedně.
Zelenkův pohled není potměšilý ani výsměšný, převládá v něm soucit. Problesknou i záchvěvy smířlivé melancholie, když odevšad vyvěrá touha po opětovaném citu, byť by byl jakkoli svérázný. Za sporné však považuji herecké pojetí, vadí mi jeho strojenost, zmatnělá křečovitost, která narůstá tím rychleji, čím více má být hra bezprostřednější. Když zavřu oči a zaposlouchám se do jednotlivých hlasů, ruší rutinně přednášivé zaujetí (Heřmánek, Bartoška, Hubinská, Bydžovská). U Trojana odečítám jakousi macháčkovsky huhlavou výslovnost, dokreslující Petrovo zdůvěřilé (nikoli zhůvěřilé) počínání.
Největšího úspěchu Zelenka dosáhl v případě úvodní černobílé reportáže o příjezdu Fidela Castra do husákovského Československa - do autentických záběrů režisér mistrně nastříhal dodatečně inscenované záběry, kde vidíme malého, již tehdy „odbojářského“ Petra, budoucího vypravěče sledovaných příběhů, i s jeho otcem.
Příběhy obyčejného šílenství nepříliš invenčně nasnímal kameraman Miro Gábor, jehož záběrům vyčítám - s prominutím - vyblitost, protože mě nenapadá přiléhavější slovo pro postižení dramaticky vyprázdněné barevné bezbarvosti. Hudba, kterou napsal Karel Holas, je zajímavější: původní skladby střídají nejrůznější písně od španělsky zpívaných revolučních přes různé etnické pokusy až k soudobým minimalistickým songům.
