Snímků, které by se odehrávaly v Mongolsku, není v naší filmové distribuci mnoho; z těch zásadnějších zmiňme před deseti lety uváděnou rusko-francouzskou tragikomedii Urga (1991) herce a režiséra Nikity Michalkova. S knihami jsme na tom o trochu lépe; na tuto zemi drsné exotiky nedávno upozornila Petra Hůlová ve své rodinné sáze Paměť mojí babičce (2002). Poměrně dobře v Čechách funguje Česko-mongolská společnost. A přesto: objeví-li se v našich kinech film z této vzdálené oblasti, už to samo o sobě je událost, která by neměla ujít naší pozornosti. Tím spíše, jedná-li se o dílo žánrově nevyhraněné, na pomezí hraného filmu a dokumentu.
Příběh o uplakaném velbloudovi (2003) se odehrává v jižní části Mongolska v poušti Gobi. Rodina kočovných pastevců, čítající tři dospělé páry a tři děti, se živí chovem ovcí, koz a především velbloudů. Je jaro a zabřezlé samice by měly brzy porodit mláďata. Zatímco jedné se to povede bez komplikací, chování druhé dává tušit, že to nebude bez problémů. Po dvou dnech z ní vyjde velbloudě vzácné, bílé barvy. Velbloudice se ho odmítá ujmout a pastevci si lámou hlavu, jak v ní probudit mateřský instinkt, který by slabému mláděti zajistil životadárné mléko. Po několika neúspěšných pokusech je rozhodnuto: bude třeba vypravit se do okresního města pro vyhlášeného hudebníka, aby přijel a s pomocí svého nástroje vykonal dávný rituál HOOS.
V centru pozornosti filmového vyprávění je potomek velblouda dvouhrbého, typického pro danou geografickou oblast. Je důležitým domácím zvířetem, které slouží též jako spolehlivý dopravní prostředek. Denně krokem urazí asi čtyřicet kilometrů, bez vody vydrží až měsíc a půl dní. Samice rodí po dvanácti až čtrnácti měsících březosti jedno mládě (vzácně i dvě), které kojí až dva roky. Tak hovoří encyklopedie. Ve filmu se však dovíme od mongolských pastevců i jiné zajímavé věci. Například jednu legendu o Bohu, který velblouda sestavil z částí jiných zvířat jako jakýsi paskvil. Poznáme i další mongolskou legendu o tom, jak měl kdysi dávno velbloud parohy, které půjčil jelenovi, ale ten mu je už nikdy nevrátil. A velbloud na ně prý stále ještě čeká, čímž si můžeme vysvětlit jeho pomalost (chůzí urazí tři a půl kilometru za hodinu).
Fakta nejsou pro mongolské pastevce očividně příliš důležitá, větší váhu má pro ně slovesná kultura předávaná z generace na generaci. Do jejich svébytného světa pronikali autoři filmu s nebývalou pokorou. Příběh o uplakaném velbloudovi vznikl jako dílo dvou studentů Vysoké filmové školy v Mnichově: Itala Luigi Faloriho, který tímto filmem absolvoval, a Mongolky Byambasuren Davaaové. Falori stál za kamerou, kterou zcela podřídil tématu a nikdy nesklouzl k formální exhibici. Z toho důvodu film působí až nezvykle prostě. Autorům mohla být inspirací tvorba klasika světového dokumentu Roberta Flahertyho (1894–1951). Jeho Nanuk, člověk primitivní (1922), vyprávějící o životě kanadských Eskymáků, nebyl abstrahovaným popisem jako většina tehdejších dokumentů. Zaměřil se na konkrétního jednotlivce a zachytil ho v konfrontaci s jeho přirozeným prostředím, do kterého předem nevnášel nějakou scenáristickou koncepci. Ta vyplynula až z důkladného pozorování. Svého hrdinu pak zachycoval v pro něj typických situacích, z nichž některé nebyly natáčeny autenticky, nýbrž inscenovaně, jako u hraného filmu.
Protagonisté Příběhu o uplakaném velbloudovi hrají sami sebe. Jurta, ve které žijí, je jejich domácností, bezprostřední okolí jurty je součástí jejich intimity. Z toho pohledu jde o film dosti „otevřený“. Z jejich všedního života se kvůli obtížím s velbloudím mládětem stává malé drama, což je vymaňuje z času profánního do času posvátného, ke slovu se dostávají magické obřady. Kamera je snímá velmi věcně, neefektně a možná místy neohrabaně, případný estetický účinek vychází ze samé podstaty rituálu. Dozvíme se, jako hodnotu má pro kočující Mongoly mléko (jednou je vaří, jindy jím zas křtí), modrá barva (Barva Nebes), hlína a kamení (kult Matky Země), případně strunný hudební nástroj MOORIN CHUR s rukojetí vyřezanou do tvaru koňské hlavy, který v součinnosti s vanutím pouštního vzduchu způsobí zázrak, jenž zachrání velblouděti život.
Na fotogeničnosti velbloudů leží značná část úspěchu celého filmu. Připočteme-li k tomu sklon člověka dojímat se zvířecími osudy více než osudy svých lidských souputníků, přinese nám hraný dokument několik emotivně silných míst. Na „city“ se hraje velmi uměřeně a vždy s ohledem k tématu. Z toho důvodu mohlo být až překvapující, že Příběh o uplakaném velbloudovi si odnesl z loňského karlovarského festivalu cenu diváků a předstihl dlouho favorizované a přece jen efektnější Slavíky v kleci (Francie-Švýcarsko 2004, režie Christophe Barratier), vyprávějící o vychovateli v ústavu pro převýchovu narušených dětí. Oba tituly jsou letos nominovány na ceny Americké filmové akademie – Oscary: Příběh o uplakaném velbloudovi v kategorii celovečerního dokumentu, Slavíci v kleci zas v kategorii nejlepšího zahraničního filmu.
Příběh o uplakaném velbloudovi ale není jen etnografickým dokumentem s prvky hraného filmu, je také úvahou nad lidskou civilizací vůbec. Tyto otázky vnáší do vyprávění motiv cesty dvou synů do okresního AIMAKSKÉHO města za učitelem hudby, kde se dostanou do kontaktu s televizní obrazovkou. Zatímco mladšího zcela uchvátí (běží na ní ruský animovaný seriál o vlku a zajíci Jen počkej!), staršího – pevněji srostlého s přírodou – nevyvede z rovnováhy. Projeví se to v příměrech, kterými glosuje bratrova proslovená přání. Za 20–30 ovcí by byla doma v jurtě televize, ale k tomu je třeba třeba elektřiny, a generátor by stál celé stádo ovcí a koz. Ve městě chlapci koupí dědečkovi baterky do tranzistorového rádia, ochutnají zmrzlinu, zahrají si hry na počítači a poté se vracejí zpět do pouště. Obohaceni o zkušenost, která pak promění i jejich domácnost.
Pointa jejich putování za záchranu velblouděte je možná až příliš „literární“. Příběh o uplakaném velbloudovi lze však chápat i jako podobenství o stavu dnešního světa, ve kterém se jaksi zapomnělo na to, k čemu se mongolští pastevci dodnes utopisticky modlí: na Zemi, kterou je třeba předat dalšímu pokolení v podobě, v jaké jsme ji přejali od předchozích generací.
