Po Mikrokosmu, záslužném průhledu do úchvatných dějů skrytých v obyčejném trávníku, přicházejí Claude Nuridsany a Marie Pérennouová s dalším ambiciózním projektem. V Příběhu Modré planety (původní název Genesis lépe postihuje jejich záměry) naopak zkoumají Zemi doslova z kosmické perspektivy, zamýšlejí se nad celkovým vývojem života, nad existencí jednotlivých druhů i pouhého jedince. Autoři sjezdili doslova celý svět, od Islandu po Polynésii, navštívili Galapágy i Madagaskar, aby vytěžili často unikátní záběry všedních i málokdy vídaných zvířat.
Průvodcem se tu stává africký vypravěč, griot sedící v hliněné chýši, ve svém původním prostředí nositel moudrosti i kontinuity. A zde se nachází první problém: výklady totiž nemají nic společného s magickým vnímáním přírody a koloběhu života, vlastním primitivním společnostem, které původní grioti reprezentují, naopak do úst jsou vloženy výroky, které by klidně mohly pocházet z nějaké učebnice pro děti školou povinné. Nabádavost dosahuje v některých pasážích takové intenzity, až hraničí se směšností - například přemítání o životu jako vzdoru vůči neúprosně plynoucímu času, o věčném chaosu a přelévání hmoty, nebo výroky o všeobjímající lásce provázející rozmnožování. Znaky polidšťování zvířecích instinktů jsou v jeho výpovědích jasně patrné.
Naštěstí samotné dokumentární záběry ze života zvířat jsou od těchto tendencí oproštěny. Neprosakuje sem tendence nějakým způsobem fabulovat osudy zvířat (jak tomu bylo například v Disneyových dokumentech), Nuridsany a Pérennouová si s vědeckou pečlivostí všímají základních aktivit živých bytostí, aniž se uchylují k sentimentálním polohám. Věcně postihují nejdůležitější záchovné projevy: obživu, obranu obývaného území i páření, případně svádění bojů o samičku.
Některé záběry doslova berou dech, například pohled na rybovitého tvora, jenž vyleze z vody a po ploutvičkovitých končetinkách hbitě odhopká do vnitrozemí. Snímek ovšem zcela rezignoval na cíleně vzdělávací funkci: zvířecí hrdinové vystupují jako zástupné symboly svého druhu, postihují jakoby v zobecnění určité životní pochody. Takže se můžeme pokochat bizarními tvary (třeba očima umístěnýma doslova na stopkách), nezvyklým počínáním a nakonec i estetickými hodnotami celého výjevu, jeho vizuální podmanivostí (nikoli jen krásou), která se vztahuje jak na zvíře samo, tak na prostředí, v němž přebývá.
Téměř surreálně vyznívá třeba výjev, kdy dešťové kapky dopadají na vysušenou bahnitou pustinu, pokrytou jakoby rozpukanými pláty zeminy, a z mazlavé hmoty počnou vylézat roztodivná zvířátka, celá pokrytá blátem, dokazující svou schopnost přežít i v krajně nepříznivých podmínkách.
Příběh Modré planety aspiruje na postižení nejen života na Zemi, ale vůbec celé Země a vesmíru. Avšak právě úvodní pasáže, na základě tvarové podobnosti prolínající atributy vypravěčova líčení (proměnlivě třpytná vodní hladina v kotli, shluk pěny, stín na stěně, obláček dýmu) do přírodovědných motivů, trpí nejvíce rádoby poetickou zkratkovitostí. To je všechno to spodobnění věčných kontrastů, ohně (lávy) a vody, shlukování buněk, života udržovaného zmarem jiného života.
Jakmile však tvůrci opustí téma prvotního vzniku a proměn, kde ukládají nejvíce osvěty, okamžitě roste přitažlivost jejich pojednání, protože se soustředí především na pestrost života za Zemi. I když ani tehdy si neodpustí občasný přesmyk: když v závěru znějí patetická slova o tom, jak smrt rozptýlí veškeré atomy zpět do hmoty, aby jinde a jinak opět povstaly v nové bytosti (že by vliv nauky o převtělování?), následuje obraz víru pohrávajícího si s listím, pohlédneme na hejna stěhujících se ptáků či ryb, bleskurychle měnící svá seskupení.
Příběh Modré planety zůstává někde uprostřed nastoupené cesty, jako kdyby se autoři nedovedli rozhodnout, kam své vyprávění chtějí směrovat. Zda zamýšlejí dospět k mozaice životních aktivit, často natolik bizarních, že si je stěží dokážeme představit, nebo k úhledně srovnanému výkladu o životě na Zemi, kdy se přítomnost vypravěče projevuje jako nadbytečná, protože je zbavena původního předpokládaného rozměru. Rozumářské úvahy o původu a smyslu existence pak ztrácejí své opodstatnění. Oproti dramaticky sevřenějšímu Mikrokosmu zde nalézám vnitřně nespojitý, roztěkaný tvar, opájející se navzdory výkladovému systému málokdy vídanými, ba netušenými podobami života.
