DO KINA: Mluvils hodně o politice. Myslíš, že je důležitý zabejvat se ve filmu přímo politikou?
Radim Špaček:Myslim, že to neni nějak extra důležitý, ale alespoň někdo by to dělat měl. A myslim, že u nás to nikdo nedělá. A deset let po převratu, by něco takovýho už vzniknout mohlo. Chybí to tu. Když si to vezmeš: nejdřív přišla vlna těch americkejch filmů, když se jich všichni nabažili, přišla vlna, jak já řikám bezproblémovejch českejch filmů a myslim si, že i ta už pomalu začíná opadat…

DO KINA: Oba tvý filmy jsou o násilí. Jak ho vnímáš? Jde ti o tu vnitřní formu (takovej ten lynchovskej otevřenej nůž v tobě), nebo o tu vnější (když na tebe padaj bomby)?
Radim Špaček: V tom prvnim filmu to bylo jasný, že jo. Ne, že by to bylo černobílý, ale ve válce jsou lidi který umíraj a přitom umírat nechtěj. V tom druhym to bylo o těch vnitřních, vyšinutejch momentech lidský existence. Tohle by mělo bejt vyloženě o tom tvym boji- jestli vzdorovat, případně jak vzdorovat.
Vlastně, bojovat proti násilí, to dost je protimluv, že jo?