Ve dnech 12.—15. října 2006 se v pražském Maďarském kulturním středisku opět koná další filmová přehlídka, která zahrnuje středoevropské kinematografie. Spadají sem nejen maďarská díla, zastoupená nejpočetněji, ale také polská, česká, slovenská - a dokonce rumunská. Organizátoři se soustředili výhradně na současnou tvorbu, takže nějaké tematické zacílení či dokonce retrospektivy byly vyloučené. Přesto se některé takové záblesky vynořily.
Například Poláci a Maďaři si připomínají padesáté výročí krvavého zásahu ruských vojsk, která v roce 1956 potlačovala protestní hnutí v obou těchto zeních. Z Polska tyto události připomněl dokument Marka Maldise 13 let, 13 minut (13 lat, 13 minut). vypráví jak o nejmladší oběti vojenského zásahu v Polsku, kterou byl třináctiletý chlapec, tak o nejmladším popraveném v Maďarsku. Péterovi Mansfeldovi bylo teprve sedmnáct, když byl odsouzen k trestu smrti – takže musel čekat do doby své plnoletosti.
Právě jemu se věnuje i maďarský hraný film Mansfeld – z vyššího hlediska (Mansfeld – magasabb szempontból). Režisér Andor Szilágyi pečlivě vylíčil osudy mladíka, jenž spolu s kamarády vyvádí všelijaké drobné lumpárny, tropí provokace, sní již po potlačení maďarského povstání o jeho obnovení, o propuštění vězněných účastníků. Když jsou zatčeni, z obyčejného chuligánství se stává vykonstruovaný politický případ – zvláště když mladík vzal veškerou vinu na sebe, naivně spoléhaje na to, že je mu teprve sedmnáct...
Osudy skutečně žijícího člověka zpodobňuje i polský snímek Odsouzen k blues (Skazany na blues), kde režisér Jan Kidawa-Blonski mapuje hudební dráhu zpěváka Ryszarda Riedela, evokuje svérázné posthippiesovské časy sedmdesátých let i atmosféru nezávislých hudebních festivalů o desetiletí později. Určité autobiografické prvky prý obsahuje i maďarský titul Bílé dlaně (Fehér tenyér). Režisér Szabolcs Hajdu zde vypodobnil traumata novopečeného trenéra, jenž se jen obtížně vyrovnává se vzpomínkami na odlidštěný dril, jemuž byl na úsvitu své sportovní kariéry vystaven.
Pozoruhodným se zdá být další maďarský snímek Zachránce ptáků, mraky a vítr (Madárszbadító, felhö, szél), v němž režisér István „Taikyo“ Szaladják oživil svérázný trend – stejně jako řada tamních filmů v minulosti se i tento odehrává v Rusku. Zachycuje putování mladého muže na jeho nevěstou; hrdina při cestě potká zvláštního člověka, o němž si není jist, kým vlastně je – zda to není „svatý blázen“, jeden z pověstných jurodivých, kteří se na Rusi čas od času vynořují.
Řadu děl spojuje obdobné zacílení: věnují se rodinnému mikroklimatu, často zmařeným nadějím, mnohdy nepjatým vztahům mezi nejbližšími si lidmi. V Čerstvém vzduchu (Friss levegö) se Ágnes Kocsisová zaměřila na vztahy mezi matkou a dcerou, ubíjené životním stereotypem, ve slovenském Tichu se Zuzana Liová rovněž zaměřila na rodinné vztahy, v Dokonalém odpoledni (Doskonałe popołudnie) se Przemyslaw Wojcieszek zaměřil na události kolem jedné chystané svatby, jejíž účastníky sužují všelijaké podnikatelské nezdary.
Žijící klasik István Szabó zachytil v Příbuzných (Rokonok) deziluzivní prozření čestného muže, jenž zjistí, že proti maloměstským mocipánům, mezi něž přichází, je zcela bezmocný. Rovněž polský Chlapec na cválajícím koni (Chłopiec na gałopującym koniu, režie Adam Guziński) zachycuje tvůrčí krizi, s níž se potýká vnitřně vyhořelý spisovatel, odcházejícím se ženou i synem na venkov. Musí se však vyrovnávat jak s citovým odcizením ve svém manželství, tak s nenadálou chlapcovou nemocí. Patří sem též tuzemská hořká komedie Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky. Můžeme sem zařadit i rumunskou tragikomedii Lidumilství (Filantropica), v níž Nae Caranfil prozkoumal mravní zkaženost a hmotnou bídu, vztažitelné nejen na rumunskou společnost.
Část filmové nabídky nabídne experimenty. Vévodí jim vítěz maďarské národní přehlídky Taxidermia. Režisér György Pálfi zde ve třech povídkách vylíčil fantaskní, často odpudivé události, související zejména s obžerstvím – dovádí některé příznačné rysy maďarské mentality k obludnému zveličení, při němž jemnocitným povahám zajisté hrozí, že budou zvracet. Tento provokativní snímek spatříme i v českých kinech, bude uváděn v rámci klubového Projektu 100. Výrazové hledání, často si nelámající hlavu s diváckým souzněním, provází též další maďarské tituly – Miraque, Moje jediné (Egyetleneim).
Na přehlídce bude uvedeno celkem dvaadvacet titulů různé metráže, hraných i dokumentárních. Zájemci se navíc dočkají tří pásem nazvaných Lodží po Visle. Jsou složeny ze studentských prací, natočených na Fakultě filmové režie při Státní vysoké školy filmové, televizní a divadelní v Lodži.
