Roger Avary může být schopný scenárista (stojí za pořádným kusem práce v Pravdivé romanci, Gaunerech, Pulp Fiction a Takových normálních zabijácích), ale jako režisér je pořád jen dychtivé béčko. Řečeno po amerikánsku, Quentin Tarantino, s nímž si zmíněné filmy spojujeme, je "the real thing", zatímco Roger Avary je ve svém druhém celovečeráku (prvním bylo Killing Zoe, 1994) pouze "wannabe".
Protože co to tu máme? Dětinský film o dětech pro děti, které musejí v osm do postýlek a s kukadly dokořán pak z televize lapají každou scénu "s hvězdičkou", ke které se v noci cestou na záchod náhodou přichomýtnou. Pravidla vášně se tváří jako sžíravá a nevybíravá společenská kritika - ale přitom je filmem veskrze krotkým, (po)slušným a konformním. Pár fracků z elitní college na východním pobřeží USA po sobě hází očkem, pije, jede v drogách, souloží a sem tam možná i spí: no a co? Vášeň v tom není žádná, zato (žánrová) pravidla na každém kroku, protože nejde než o další z celé řady bijáků pro mládež, ve kterých teenageři na plátně dělají to, co teenageři před plátnem nemůžou nebo nesmějí. Žánrově to je zkrátka staré dobré Beverly Hills 90210: místo při páchání dobročinnosti ty samé krásné a ztepilé hrdiny vidíme na mejdanech, ale do školy skoro nikdo skoro nikdy nechodí ani tady, ani tam.
Takže sex, drogy a rock'n'roll, říkáte? Spíš upocené pižlání, trocha naředěného svinstva a znělka k večerníčku. A navíc je to tak komicky cudné! V celých rádobydrsných Pravidlech vášně neuvidíte nic, co byste neznali odjinud: prostředí i postavy jsou prezentované jako ztělesněná zhýralost, ale přitom se na plátno nedostane nic byť jen vzdáleně explicitnějšího než je v americkém mainstreamu zvykem. Proč? Aby na Pravidla vášně mohly chodit ty děti, pro které je ten film natočený. Je to, jako když se kluci se čtyřmi chlupy místo knírku vytahují, kolik už měli holek, ale jakmile nějaká zvedne sukni, vezmou do zaječích. V Pravidlech vášně se o všem taky jenom kecá.
A teď nemluvím o tom, že v tom filmu nejsou žádné orgie (uvidíte asi tři bradavky!) nebo masakry (rvačka s dealerem!). Chyběl mi v něm právě ten rock'n'roll, který Pravidla vášně celou dobu předstírají. Můžete stokrát vylézt na pódium se synťákem a v hadrech a šminkách vlastní mámy, ale rock'n'roll to stejně nebude. Šokujte mě, uražte mě, zvedněte mi kufr nebo mě aspoň znechuťe, udělejte něco nečekaného, buďte sprostí, nepřístojní, odpudiví, buďte tak neodolateně přitažliví! Protože tenhle bijáček ničeho z toho není schopen. Jede bezpečně v kolejích, které někdo vyryl dvacet let před ním. Pravidla vášně jsou adaptací kontroverzního románu Breta Eastona Ellise. U nás jsme mohli vidět filmový přepis jeho Amerického psycha v režii Mary Harronové. Ale kde Mary Harron ukazovala skutečně, provokativně, zábavně a přitom katarzně zvrácenou postavu (a s ní podobně deformované prostředí), tam Avary předvádí partu nechtěně komických hadrových panáků, které každý soudný divák nad patnáct let po chvíli střelí do kolen a pošle domů k mámě.
Takže: Pravidla vášně jsou filmem, který chce vyprávět o silných emocích, poučovat o (společenské, osobní) deformaci a vyvolávat katarzi a přitom se drží v nejrůznějších mezích tak úzkostlivě, že nemá prostor ani na vlastní ksicht. Jak může být syrové něco, co leželo v troubě po dobu přesně stanovenou v kuchařce a kuchtík ještě každou chvíli kontroloval čas na platinových Omegách za třicet tisíc? Ale pokud ve vás Roger Avary přece jen dokázal aspoň vzbudit chuť na pořádnou flákotu, střihněte si Doom Generation (u nás Zkurvená generace) nebo Nowhere (ehm, Zkurvená nuda) od Gregga Arakiho: tam je všechno to, co tady chybí. A nebo si pusťe některou z verzí Nebezpečných známostí.
Dobrou noc, strýčku Fido. Dobrou noc, děti.
P.S.: Fuck The Rules je finský oficiální název pro Pravidla vášně.
